TÁPAVÉ
HLEDÁNÍ POKLADU ČESKÉHO HOKEJE

aneb

trénink od hlavy a teprve potom až k patě

VSTUP DO PROBLÉMU

            V tomto příspěvku se pokusím poukázat na časem překonané chápání tréninku dětí a hokeje mládeže. Otázky tréninku vždy byly a stále pro každého kouče jsou záhadou, na kterou nám konečně fakty a tím i důvěřivě odpovídá neurobiologie. Motorem tréninku a vzestupu výkonnostní spirály je činností účinnost – způsobilost aktivně hrát. Bez pociťování tvůrčích schopností nelze na ledě a potažmo i mimo led získat vědomí, že si jedinec dokáže ve všem a vždy poradit sám. Pakliže tuto sebedůvěru hráč ve své mysli pevně třímá, většinou je mu dobře, s chutí trénuje a hokejem se baví.

            Aniž by si česká praxe všimla, pohled na trénink a výkon se výrazně posunul vpřed a zkonkretizoval. Neurobilogické vědy nás mnohem blíže přivádějí ke skutečnosti spojené s problémy tréninku a výkonu. Žádná sportovní hra v žádném případě není vědou, je zábavou, prostředkem seberealizace a v profesionálním sportu široce sledovanou atrakcí. Stala-li by se hra vědou, přestane být hrou a stane se nudou. Každou hru a hraní vůbec doprovázejí emoce, instinktivní rozhodování a svérázně uplatňovaná dovednostní a herní fantazie. Složitým problémem poznávání funkčnosti tréninku je růst činnostní účinnosti. Hokej je klasickým příkladem rčení: „náhoda přeje připraveným“. V ledním hokeji mnoho důležitých situací vzniká náhodně. K tomu musím poznamenat, že k využití náhody dochází pouze tehdy, kdy tyto náhody hráč nechá nenuceně na sebe působit a nabídnuté příležitosti dokáže patřičně využít.

Proto, aby se čtenář mohl v textu rychleji orientovat, považuji za účelné poukázat na jádro předmětného obsahu textu:

            Změnu pohledu na herní výkon vyvolaly převratné objevy o funkci citového a sociálního mozku. Dnes víme, že mechanismem který se podíli na rozhodování hráče je emoční a socioherní paměť. V pojmech emoční a sociální nelze hledat základní emoce stejně tak slovo sociální je druhovým pojmem vysvětlujícím přeměnu percepce v čin. Praxe toto rozhodování vtěsnala do formluky "čtení a reagování".Bází tohoto činnostního vzorce bylo a stále ještě je myšlení tj. rozum a záměrná aktivita (nácvik,poučování,takticky spoutané rozhodování atd.) jsou hlavnímy rysy současného přístupu k tréninku a koučování. V dnešním hokeji čas pro aktivaci činnostních reakcí je stále kratší a kratší. Výsledkem je že hráč nestíhá číst a rozum reagovat. Tento nesoulad srovnává emoční a sociální paměť. Vše emoční a socioherní je nevědomím plodem "svobody" člověka, duševním nástrojem který dokáže triumfovat nad soupeřem. Je to tím že emoční a sociální mozek v rozhodových chvílích dokáží samy za sebe tj. automaticky vše nezbytně nutné přeměnit v čin.      

            Co nestihne rozum, převezme citový mozek a jeho asociační schopnosti. Projevem emoční účasti v jednání hráče je víceméně nevědomé tj. spontánní či mimovolní jednání. Hraje – li hráč na nejvyšším rychlostním stupni, v tom okamžiku vrchní velení nad jeho rozhodováním přebírá citový mozek. Při nižším tempu či dokonce „běhu naprázdno“, se rozhoduje záměrně – rozumově. Citový mozek je pro hráče mnohem důležitější než rozum. Aby k výstavbě socioherně orientovaného mozku vůbec jednou mohlo dojít, je nezbytné, aby tímto směrem byl „nakopnut“ již v dětství. Symboly tohoto nakopnutí jsou hra, hraní si, tvořivé jednání, samostatnost, svobodná volba z možností a skupinové učení. Za zmínku stojí fakt, že tímto tréninkem v dětství prošli všichni historicky naši nejlepší hráči.

            To, co děti k hokeji táhne, je seberealizace, tj. činnostní účinnost, prostor pro samostatné rozhodování, pouto spolupráce a duch týmového života. Vezmeme–li dětem a dorostencům možnost seberealizace, například předčasným ostaršováním  tj. snahou o akceleraci výkonnosti děláme z jedince bojovníka ,nikoliv hráče. Současný trénink mládeže je nežádoucně školometsky pedagogizován a zbytečně příliš plánován. Výsledkem je ztráta originality koučování. Jsem přesvědčen, že koučování a to s plnou pravomocí a odpovědností, musí do svých rukou vždy vzít sám trenér. Splnění tohoto požadavku podmiňuje sebevzdělávání a sebekritičnost. Zvučná hráčská kariéra bez vzdělanosti je pro tuto obtížnou práci dnes velice málo.

            Nechá – li se mladý kouč, lépe řečeno začínající kouč, svými problémy vláčet teorii šířící obecnosti a irelevantní informace, jeho práce obvykle trpí rigiditou nebo rutinou. Kouč, stejně, jako hráč, se učí pokusem a omylem a samozřejmě zkušeností. Naučit se vnímat a řešit problémy spojené s tréninkem a výkonem vyžaduje nikoliv plánovitý, nýbrž psychologický přístup. Bez tohoto přístupu je objevování skutečnosti problémů téměř nemožné. Další podmínkou úspěchu je kouzlo komunikace. Tak, jako šikovní kluci dokáží „balit“ holky, tak i kouč se musí naučit zaujmout děti a uchvátit jejich srdce.

            Vzdělávání českých hokejových trenérů vždy ovlivňovala praxe, nikoliv od praxe odříznutá teorie. Z osobní zkušenosti musím říct, že teoretická obec v minulosti těžila z názorů špičkových hráčů. Vše, co dnes v týmovém sportu považujeme za herní, ve své podstatě závisí na stavu emoční a sociální inteligence.

            Rukopis herního jednání se utváří v dětství. Z tohoto důvodu žáčkové i dorostenci by již od prvních krůčků na ledě měli být vedeni k sebeřízené aktivitě a psychické odolnosti. Ve vzduchu visí otázka jak moc děti při tréninku a výkonu potřebují pomoct kouče vůbec. Kouč by se měl hlavně starat o věcnou úpravu osobité techniky. Silnými motivačními složkami učení a tréninku, je podnětné prostředí a možnost spontánního herního vyžití. Problémem koučování je přijít na to, jak emoce a rozum, jako přirozený instrument učení splývají v činnostní účinnost.

            Uvedenou úvahu podléhající kontextu doby a stavu poznání adresuji mladým koučům, majícím zájem zkvalitnit svoji práci a i těm tvrdohlavým, kteří doposud nejsou schopni změnit svoje uvažování.

            Náš současný hokej zcela bezdůvodně opustil tradiční českou herní kulturu, postavenou na nápadité spolupráci. Naše historie a to nejen ve sportu, nás poučila, že nikdy nás nebylo tolik a nebyli jsme tak bohatí, abychom na vše šli silou. Proto i v hokeji jsme vítězili chytrostí a společnými silami. Symbolem tohoto počínání vždy byla jakoby až „bratrská spolupráce“. Jedinci, kteří se mimo led tzv. nemuseli, v utkání vše potlačili a chovali se socioherně. Sjednocujícím činnostním instrumentem byl přechod přes soupeře spojený s přihrávkou. Přihrávka nejenom, že spojovala myšlení hráčů a herní dění, ale na ledě hráče sjednocovala a formovala v živoucí celek. Kdo přihrává, musí umět kotouč přijmout, udělat kličku, popřípadě vystřelit, ale co je hlavní, přihrávka aktivuje i pohyb hráčů bez kotouče a zvyšuje techniku hole. Spontánní pohyb všech hráčů v bloku je velkým problémem českého hokeje. Přechod přes soupeře spojený s přihrávkou jsou nejsilnějšími nástroji týmového výkonu.

            Kdokoliv může namítnout, že koučové dnes od dětí a mladých hráčů nevyžadují nic jiného. Omyl lajků, vyžadují, ale neučí a nevedou k přirozenému návyku soupeře překonávat chytrostí. Dnešní hotový hráč tuto socioherní přirozenost nemá tzv. v krvi. Je to tím, že v tréninku dětí a mládeže jsme se přeorientovali na trénink dovedností a rozvíjení kondice. Učit se plnit požadované a mít vyžadované v krvi, dnes přesněji řečeno uložené v citovém mozku jsou dva zcela odlišné mentální procesy. Má-li se jedinec stát účinným tvůrcem hry, jeho dovednostní reakce musejí být vyvolávány spontánně a bezprostředně. Vše spontánní a bezprostřední, mající socioherní smysl, je většinou nevědomé.

            Dnes je jedinec již od svého dětství veden k dílčí dovednostní a kondiční kompetenci, nikoliv k rozvoji socioherního naturelu. Dětská radost z objevování a poznávání účinnosti osvojené techniky vymizela. Byla nahrazena ukazateli statistických hodnot počtu vstřelených branek, přihrávek na branku, množstvím hitů, časem stráveným na ledě a testováním rychlosti, síly atd. Dnešní hráč, který prošel systémem našeho tréninku, je dovednostmi smontovaným robotem, nastaveným na plnění povinností a dělání své práce. Navíc je socioherně zištný a klamavě sebevědomý. I plně motoricky automatzované dílčí dovednosti bez podpory emoční a socioherní paměti jsou proti soupeři nefunkční.Tak například kuchař který umí perfektně krájet cibuli nemusí být dobrým kuchařem. Koučové sice děti dnes a denně krmí informacemi co, kdy, kde a jak dělat, ale to zdaleka neznamená, že vychováváme sebevědomé tvůrce herního denní.

TEORIE – DŘÍVE SÉMĚ, DNES BŘÍMĚ

Není pochyb, že na poli hokeje mládeže nám ujel vlak. Nemůže být ani pochyb, že tento deficit nám dělá velké potíže při soutěžení na nejvyšší mezinárodní úrovni. Čas všemi obdivované práce s mládeží se zastavil na konci minulého století. Teorie minulosti, která nám přinesla mnoho jedinečného, progresivního ale i rigidního a jednotného uvažování koučů nás dnes brzdí. Brzdou rozmachu myšlení trenérů je vědomostní deficit, který blokuje potřebnou změnu v koučování mládeže. Stav současného poznání vyžaduje i změnu předmětného jazyka, teorie i praxe. Nezbaví-li se praxe přežité a návykové dorozumívací šablony, těžko se posuneme vpřed – přestaneme si rozumět. Změna komunikace může proběhnout relativně rychle, pokud trenéři budou vědět, proč ji musí udělat. Svátost bible o tréninku a výkonu je třeba s úctou k tvůrcům a poděkováním založit do archivu, zbavit se školometského nimrání v obecnostech a domněnkách o tréninku a výkonu. Na pořadu dne jsou debaty o učení a tréninku socioherního reagování ve spojení s drillováním dovedností – diskuse, které nás zavedou do reality koučování. Namísto slepé reprodukce tréninku těch, kteří nás očividně předběhli, musíme inovovat styl vlastní práce. Pouze tato cesta nás může přivést k novému uvažování a tím navrátit do světové špičky.

POZNÁMKA K VÝSLEDKŮM HOKEJE A MLÁDEŽE

            Velká nespokojenost rodičů, špatné výsledky z mezinárodních soutěží a marné snažení nadějných juniorů o vstup do extraligy již dlouho signalizují vážné ohrožení reputace českého tréninku mládeže. Za povšimnutí stojí, že s obrovským elánem s hokejem začínající děti i jejich rodiče po deseti i více letech zjistí, že nejsou u svého cíle, ale nýbrž že s hokejem končí.  Nejedná se o výjimky, jde o běžný úkaz účinnosti naší práce s hokejovou mládeží. Dveře do extraligy dospělých, neřkuli světového hokeje se pro naše mladíky otevřou vyjímečně. A to se ještě většinou jedná „o polotovary“, které musí dokončit zahraniční prostředí a ruka cizích koučů. Nelze ani opomenout, že se často jedná o děti asertivních otců, či tátů se zvučným hokejovým jménem, kteří své děti vedou po vlastní cestě – mimo systém.

            Namísto abychom na poli mládeže tak, jako v minulosti roztáčeli kolotoč pokroku, tak se s velkým obdivem díváme, jak toto kolo roztáčejí jiní. Slepě kopírujeme a nekriticky přebíráme od těch, kteří v minulosti pokukovali po nás.

            Odpovědí na otázku co se námi stalo, je více. Za nejdůležitější považuji úpadek školení koučů a spekulativní řízení systému hokeje mládeže. Úpadek školení má své kořeny ve školometském vzdělávání vytvářející klamavé vědomí o složitosti tréninku i výkonu. Je to odvážné, ale musím to říct: Současná hokejová teorie mate praxi. Jsem přesvědčen, že zdrojem funkčnosti systému hokeje mládeže, není práce s vybranými talenty, nýbrž masový rozvoj a starost o regionální hokej dětí do věku starších žáků. Nemůže být sporu, že hokej dětí musí řídit lidé, kteří k této práci mají citový nikoli pragmaticky učitelský vztah.

            Pokud nechceme propadnout skepsi a v hokeji mládeže nadějně pomýšlet na žádoucí změnu, musíme pro práci koučů stanovit zcela nová kritéria. Jedná se o koučování, ve kterém trenéři stagnaci budou chápat, jako výzvu ke změně své práce a navyknou si snášet i kritiku.

            Nemohu si odpustit poznámku k práci bývalých legend, majících zájem o koučování mládeže. Český hokej tyto kouče bezesporu potřebuje. To ovšem neznamená, že legendy mají být automaticky delegovány k reprezentačním výběrům. Stejně tak, jako vynikajícím hráčem se jedinec postupně stává, tak i hráč se stává koučem cestou svých pracovních výsledků. Proces „stávání se“ se neobejde bez vzdělávání a zkušeností. Budeme-li tento proces respektovat, potom slavná jména pro český hokej mohou udělat mnoho a to nejenom, jako koučové mládeže, ale i jako manažeři klubů a oficiální reprezentanti naší dobré práce.

OSUDOVÉ BRÁNY DO HOKEJOVÉHO NEBE

            Zásadní vliv na život v dospělosti má dětství. V hokeji za dětství považujeme věk do 8-9 třídy. Hlavním prostředkem v dětství je hra, centrální figurou tohoto „hraní si“ je kouč se socioherním myšlením. Obsahem učení je trénink, který zprostředkovává radost, pocity štěstí a dodává vnitřní sílu, díky níž děti neúspěch chápou, jako novou příležitost. Jinými slovy jsou neustále optimističtí a více a více se přirozeně stávají psychicky odolnějšími. Tyto schopnosti a vlastnosti zprostředkovávají prostředky se socioherními motivy. Vše herní aktivuje mozek, čímž přirozenou cestou dochází k jeho adaptivní přestavbě. Dalším pro dlouhodobý vývoj důležitým obdobím je dorostenecký věk a dospívání. Tento trénink charakterizuje kvalita. Jedná se o vysokou intenzitu tréninku dovedností a ucelených částí děje utkání. Nelze ani opomenout, že tento věk je rozhodující pro anaerobní drilování techniky. Kondiční intenzita v tomto období musí bezpodmínečně být orientovaná na dynamičnost pohybu tj. anaerobně. Posledním jazýčkem na váze účinnosti dlouhodobého tréninku je juniorský věk. Juniorský věk sčítá vše předchozí dobré i špatné - je osudovým věkem dlouhodobého snažení. V tomto období mnoho mladých hráčů zbytečně ztroskotává. Požadovaným a hodnoceným rysem výkonnosti by měly být socioherní aspekty a odolnost skutečně tvrdě trénovat. Jediným měřítkem tohoto požadavku je utkání – socioherně kompetitivní performance.

V juniorském věku by hráč již měl umět svoji činnost pociťovat a tím i samoregulovat. Především se jedná o splynutí techniky hole s agility bruslením a kondicí se schopnosti číst a socioherně reagovat. Základním předpokladem pro zhodnocení dlouhodobého tréninku dětí je prostor pro plnohodnotnou účast utkání. Za plnohodnotnou účast lze počítat jednu třetinu čistého času zápasu. V praxi to znamená být zařazen do prvních tří formací. V tomto směru imperativ „hrát“ je daleko silnější, než hodnota soutěže – kde hrát. Tento problém a koneckonců problém celého hokeje mládeže vyžaduje úpravu přestupního řádu. Hokej mládeže, jako celek je výchovou. Komerce, která by tento řád mohla ovlivňovat, by měla přicházet v úvahu až v juniorském věku. Flexibilita přestupního řádu by zachránila mnoho mladých duší a zhodnotila investice rodičů. Obecně lze říci, že v dosavadním režimu přestupního řádu děti i rodiče jsou rukojmím klubů a často i koučů.

            Pokud hokej dětem, dorostencům a juniorům nebude přinášet sportovní a životní perspektivu, pojedeme po slepé koleji a společnost i rodiče budou vyhazovat peníze z oken. S tímto problémem nebojujeme sami. V hokejovém světě je mnoho zklamaných juniorů. Zklamání je běžnou součástí každé soutěže, ve které se měří výkon. Jinou otázkou ovšem je frustrace spojená s pocity zbytečně promarněného mládí. Hokej mládeže by každému jedinci, který projde dlouhodobým systémem, měl přinášet i užitečné existenční benefity. Těmi jsou důvěra v sama sebe, psychická odolnost, emoční i socioherní inteligence, soutěživost, tělesné a psychické zdraví, krásné vzpomínky a vzdělání, které ulehčí přechod do běžného života.

VZDĚLÁVÁNÍ A VZDĚLANOST KOUČŮ

            Mluvím-li s kouči mládeže a to často dělám, zírám, s jakou lehkomyslností, nechci říci, až sebevědomou arogancí řada z nich přehlíží zpětnou vazbu ze své práce. Všude kolem sebe slyším, že při mezinárodní konfrontaci naši hráči zaostávají. Nikde ale jsem neslyšel odpověď proč tomu tak je. Zdá se mi, že koučové jsou ochotni přijmout nové myšlenky vypadají-li stejně, jako ty staré, a nebo se jedná i o to, co oni právě chtějí začít dělat. Kde chybí sebekritičnost, nemůže dojít ke změnám. Začínající koučové pracují podle učebnicových scénářů. Během krátkého času zjistí, že realita praxe není učebnicová – to, co se naučili, nefunguje. Jejich přirozenou reakcí je, že do své práce vloží subjektivní názory. Jsou-li koučové bývalými hráči, svérázně uplatňují vlastní rozum, reprodukují práci svých trenérů z mladí, či práci svých koučů, se kterými se setkali ve své hráčské kariéře. Jsou-li v úzkých a nuceni zatáhnout za záchrannou brzdu, obracejí se na nefunkční teorii. Výsledkem je, že nepracují tvořivě a většina z nich si tvrdě jede po svém.

            Na místo, abychom koučům vysvětlovali důležitost rozmanitosti jejich práce a respekt k zákonitostem, je vedeme ke scénářovým postupům. Výsledky tohoto pojetí nepotvrzují proklamované záměry a cíle šéfů mládeže. Je to i tím, že vzdělávání nevede k pochybování o složitosti jevu, ba naopak, kouče přivádí k jistotě o správnosti svého konání. Jsou přesvědčeni, že trenérská licence je potvrzením jejich vzdělanosti a tím i samozřejmostí kvality jejich práce.

            Dalším problémem matoucím vědomosti koučů jsou názory expertů komentujících špičkový hokej. Tyto názory kouče odvádějí od reality koučování a vedou ke klamavým úvahám o učení i výchově. Offline popis toho, co se stalo je daleko od pravdy, jak se to stalo a proč se hráč tak či onak online rozhodl. Teprve, ví-li kouč, jak hráč vnímá a rozhoduje se, teprve potom tuto složitost může učit své svěřence. Důkazem mého tvrzení je, že většina hvězdných a i dobrých hráčů nebyla vynikajícími kouči. Totéž platí i o mediálních expertech. Domnívám se, že experti by měli chod herního dění líčit rozumově, což výtečně umí, uplatňovat své názory, nikoliv však zdůrazňovat potřebu agrese na úkor chytrosti.

            Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že koučové mládeže si dělají, co je právě napadne. Koučování filtrované výsledky a doplňované stálým vzděláním není pro současné kouče mládeže příznačné. Pro mne je záhadné, s jakou pasivitou a trpělivostí hokejem ostřílení borci s vysokou kognitivní inteligencí na školeních poslouchají fůry domněnek a časem prošlých informací. Chce-li kouč složitost koučování uchopit do vlastních rukou, musí začít studovat sám a důkladně a naučit se i oponovat. Další podmínkou účinnosti práce koučů je umět pracovat se zpětnou vazbou. Trápí-li kouče nějaký problém, nezbývá mu nic jiného, než tyto potíže diskutovat s kolegy. Nelze se divit, že nutná změna uvažování koučů a požadavek na reorganizaci jejich práce je mnohé velice obtížné.

            Příkladný trénink s mladými hráči měl A. Tarasov. Tento kouč CSKA Moskva a sborné komandy každoročně na světovou hokejovou scénu přivedl dva až tři zcela neznámé mladíky, kteří uchvátili hokejový svět. Bylo to tím, že dnes a denně na těchto talentech osobně sám tvrdě pracoval. Tarasov nikdy nikomu nedával žádné individuály, na svých svěřencích intenzivně makal v rámci svého tréninku. Je mě smutno, když náš nadějný junior je po pár chybách stažen z ledu a druhý den na tréninku se jeho talent utápí v týmovém tréninku, sám trénuje dovednosti či pracuje na kondici. Koučové se domnívají, že prostoje hráče lze nahradit střídavými starty za farmářský tým. Tento koncept evidentně nepřináší žádné dobré výsledky.

KOUČOVÁNÍ JE KULTUROU, NIKOLIV ŠKOLNÍM PŘEDMĚTEM

            Koučování je práce s živým organismem, ve kterém při tréninku i výkonu každý dílčí orgán hledá svoje místo v celku organismu. A je to právě dětství, které rozhoduje, jestli vychováváme zdravě sebevědomé jedince, odhodlané vítězit anebo poddajné plačky a spekulanty, hýřící výmluvami. Naše historie nám potvrzuje, že budoucnost se utváří zezdola, ze zdravého podhoubí hokeje mládeže.

            Shledávám, že mnoha koučům chybí i zájmová vášeň. Vášeň mobilizuje úsilí, vzbuzuje hlad po poznávání, vede k pokusničení a váží si ocenění. Osobité koučování produkuje osobité hráče. Měli jsme mnoho osobitých koučů a tím i osobitých hráčů. Bohužel dnes máme mnoho expertů s mistrovským hokejovým rozumem, ale málo koučů se selským rozumem a velkým srdcem. Rozumové učení maže rozdíl mezi nacvičeným a tvořivým. Navíc v akcích pod tlakem může rozum mást emoční rozhodování. Nacvičování ubíjí dětskou mysl, naproti tomu vedení k tvořivosti vybízí zkoušet stále nové a nové věci a to i v obtížných situacích. O tom, jak si jedinec bude počínat v herním dění a týmovém úsilí rozhoduje emoční a socioherní inteligence. Koučování, které respektuje tyto mentální kvality, utváří herní vzory, jejichž projev, technika atd. je dále předáván a tvořivě měněn. Emoční rozhodování je zdrojem každého činu. Socioherní vazby tzn. spolupráce je historickou a historicky utvářenou českou socioherní kulturní specifičností. Svoboda rozhodování a socioherní poklad českého hokeje byl potlačen pedagogizovaným učením, nácvikem taktiky techniky, rozvojem kondice a dnes navíc již od dětství devalvován nežádoucím individualismem. Pojem svobody je nutné chápat jako rozhodování ,které dovednostem přidává vždy absolutně překvapivou činovou užitnou hodnotu.

            Historicky všichni naši nejlepší hráči se po celý život hokejem bavili, na ledě oplývali vysokou socioherní inteligencí. Lední hokej je hra tvořená emocionálním rozhodováním, nikoliv rozumem. Toto tvrzení potvrzují afektivní neurovědy, které považují člověka za emocionální bytost, mající rozum, nikoliv za bytost rozumovou mající emoce. Slovy kouče se jedná o poznání, že při rozhodování pod tlakem emoce (nevědomí) předbíhají rozum a myšlení. Stav poznání mění čas a věda. Nových skutečností se chápe praxe, aplikace koučové a finančně zabezpečuje prozíravá společnost. Tento proces lze nazvat kulturním vývojem. Každý pokrok je střetem vzdělanosti s nevědomostí. Nevědomost blokuje vše, co ji ohrožuje a je něco, jako křeč, které se těžko zbavujeme. Kritice hokeje mládeže, zodpovědní manažeři a koučové čelí administrativními pokyny a svá špatná rozhodnutí zaštiťují jmény hokejových legend. Vypadá to, jako by myšlení těchto odborníků prozatím neproniklo do složitosti a závažnosti problému práce s mládeží. Díky znamenitým populizátorům vědy o fungování lidského organismu všichni dostáváme mimořádně hodnotnou osvětu. Podmínkou této osvěty ovšem je, aby koučové byli vedeni k rozvoji analytické inteligence. Dnes, na špičce sportovního světa vládne generace vysoce vzdělaných a tvořivě pracujících trenérů. Rozsah jejich vědomostí jim umožňuje pochopit i řeč vědeckého světa. U nás k požadavku důkladného sebevzdělávání prozatím u koučů nedošlo. Naopak kormidlo od praxe zcela odtržené teorie v ruce drží akreditovaní, jinak ovšem hokeji škodící sprostředkovatelé odbornosti.

            V minulosti rodiče byli přesvědčení, že v mateřských klubech děti dostávají to nejlepší. Největší zásluhu na tom, že kluci do hokeje chodili s radostí a domů z hokeje se i s radostí vraceli, měli koučové s velkým srdcem a selským rozumem. Domov a lokální prostředí mají ohromný socioherní i výchovný vliv. Pokud koučové na lokálních jevištích nebudou dětem poskytovat program, který jejich talent doslova roztancuje radostí a prožíváním osobní účinnosti, nehneme se z místa. Žádná akademie a ani instrukce o hokeji od A až do Z nám nepomohou. Tak například poslední okázalé a nákladné grafické „leporelo“ o tréninku dovedností zaštítěné citáty duchovních velikánů a známými hráčskými jmény svým obsahem dokumentuje, že hlava odbornosti Českého hokeje, neví, která bije.  V hokeji „na rybníku“ se parta kluků neustále zabavovala pohráváním s kotoučem a obehráváním jeden druhého.  Vzájemně se učili a vymýšleli, jak mohou oblafnout jeden druhého – o hokeji od A - Z nevěděli vůbec nic. Dnes živoucí odpor koučové nahradili statickými překážkami. Je nesporné, že tímto tréninkem docilujeme motorický automatismus,nikoli však rozvíjíme socioherní rozhodování.

            Další podmínkou růstu herní kompetence i performance, která nám vyklouzla z rukou, je přirozený růst psychické odolnosti – resilience. Silným motivem každého vývoje je být tzv. nahoře. Pokud jedinec je nahoře, čiší energii a zajímá se o vše. Pokud je dole, trápí se méněcenností, obavami, ztrácí zájem a projevuje i ostych. Pozoruji-li tréninky mládeže, mám dojem, že koučové buď děti tlačí ke dnu až příliš anebo jim přiznávají neoprávněná ocenění. Z tohoto důvodu za hlavní ukazatele talentu považuji socioherní, nikoliv dovednostní a kondiční ukazatele.  Schopnost ztvárňovat dovednosti a dovednostem dávat socioherní smysl, má centrální, mikro, nikoliv periferní motorické pozadí.

FORMOVÁNÍ SOCIOHERNÍHO NATURELU HRÁČSTVÍ

            Špičkový hráč a k této metě vyhlížejí téměř všechny děti, je individualitou s obrovskou sebedůvěrou v sama sebe. Má přirozenou potřebu přelstít soupeře. Tyto vlastnosti považuji za naturel hráčství. Dalšími charakteristickými rysy tohoto naturelu jsou vrozená potřeba soutěžit, sklony ke spolupráci, odvaha k riskování a psychická odolnost. Říká se, kdo neriskuje nežije, totéž platí pro naturel hráčství – kdo neriskuje, nemůže být hráčem. Psychická odolnost dětem umožňuje trénovat, soutěžit a vyvíjet se i za nepříznivých okolností. Psychická odolnost je mocnou pákou růstu výkonnosti. Přirozenou a nedílnou součástí socioherního naturelu hráčství, je jak již bylo uvedeno,  emoční a socioherní inteligence.  Emoční a sociální inteligence se liší od kognitivní – analytické inteligence. Je mnoho hráčů, kterým není shůry moc dáno, a přesto mají vysoce výkonný herní mozek. Přesně tohle mate mnoho koučů a řeší otázky, jak je to možné, že tak chytré dítě, a navíc neustále poučované, si na ledě vede nemožně.

            V tréninku mládeže se trenéři musí naučit odlišovat význam slov socioherní kompetence (způsobilost) a performance (herní výkon). Růst herní způsobilosti vyžaduje psychologickou formu koučování. Jedná se o učení a trénink vedoucí ke specifické fúzi mozku a těla. Přirozenou součástí růstu způsobilosti, je trénink techniky dovedností. Oproti tomu cílem tréninku orientovaného na výkon, je aktivace emoční a socioherní inteligence a návyk na anaerobní intenzitu tréninku techniky. Je zřejmé, že i trénink na výkon má své psychologické pole.

            Důležitým věkovým obdobím pro růst způsobilosti je trénink, do věku staršího žatstva. Toto období považujeme za dětství. Obdobím orientace na výkon, je dospívání a raná dospělost – starší dorost a juniorský věk. Růst výkonnosti je bez plně rozvinuté způsobilosti neobejde. Měřítkem splynutí kompetence a performance, je osobní činnostní účinnost. Poklad herní způsobilosti je uložen hluboko v mozku a v páteřních motorických centrech. Dovednostní a kondiční mechanismy se ukrývají ve svalech. Každý kouč mládeže by dnes již měl vědět, že prameny činnostní účinnosti vyvěrají z mozku. Jeli mozek již od dětství trénován směrem k herní způsobilosti, potom i adaptivní vývoj celého organismu nabere stejný kurz. Jedná se o směr, který formuje splývání psychiky, taktiky, techniky a kondice. Tento adaptivní proces probíhá na všech tkáňových úrovních.

            To, že některým dětem hokej jde dobře a druhým hůře, je běžným úkazem skupinového učení. Tyto disproporce srovnává sofistikované koučování. V tomto slovu vězí mnohem více, než metodika drilování dovedností a rozvoje pohybových schopností. Sofistikované koučování je osobitou choreografií tréninku a způsobu učení – komponuje složky výkonu v činnostní účinnost a propojuje myšlení kouče s reakcemi koučovaných. Největším uměním koučování, je právě to, jakým způsobem mluví koučové k dětem, když na nich požadují změnu jejich jednání, co jim povídají, co od nich chtějí a nechtějí a co s lehkým srdcem nechají běžet. Jedná se o verbální i neverbální komunikaci, která koučované přivede k požadovanému. V tomto procesu kouč musí vědět, jaká slova, jakou formu sdělení a který okamžik zvolit podle závažnosti situace a chyb vyžadujících intervenci. V komunikaci s dětmi čeští koučové nesplňují požadované. Vládnou, poučují, přikazují, požadují a někteří dokonce i trestají.

            Každé dítě touží být uznáno a s vděčností přijímá hladivou poznámku a s úsměvem i výstižnou, někdy až vulgární hlášku. Mocnou sílou v učení dětí je zájmové kamarádství. Kamarádství snímá ostych, dodává odvahu a neutralizuje zklamání. V pubertě a v juniorech kamarádství podněcuje soutěživost a zvyšuje intenzitu individuálního i skupinového úsilí. Na kamarády se nikdy nezapomíná. Naučit se vést trénink s nestejným růstem tempa učení jedinců není pouhou otázkou zkušenosti, ale i vhodného výběru tréninkových prostředků – je to otázka motivace a dětského zaujetí pro nabízený obsah tréninku. Koučování mládeže je bludištěm, z něhož cestu ven hledá pozitivní myšlení kouče a psychická odolnost dětí. V tomto pojetí kouč využívá silných individuálních stránek jedince. To pro odstraňování osobních nedostatků vytváří stále nové a nové stimuly. Řada koučů vytváří sobě i dětem problémy zlostným poučováním. Jakýkoliv projev zlosti automaticky odklání pozornost dětí. Pozitivní koncept koučování děti motivuje, emočně zaujme, prodlužuje jejich pozornost, aktivuje vůli a zvyšuje psychickou odolnost. Pociťovaný růst osobní účinnosti vede k vědomému imperativu – ANO, I JÁ MŮŽU.

            Psychická odolnost je začátkem i koncem činnostní účinnosti. Adaptivním srdcem socioherního naturelu hráčství není, jak je kouči mylně považováno trénink dovedností a kondice, nýbrž mozek. Mozek řídí funkci splynutí vnímání s reagováním. Toto kouzlo praxe vymezuje souslovím „čtení a reagování“.

ČTENÍ A REAGOVÁNÍ

Čtění a reagování je primární jednotkou socioherní způsobilosti i perfermormance – tvořivé činnostní účinnosti. Zcela nový pohled na tento mentální dualismus rozumu a vědoucího nevědomí spouštějícího činnonstní odpovědi nám přinesla neurověda třetího tisíciletí. Nicméně se záhadou vědoucího nevědoma koketují i dějiny filosofie. Nejnovější poznatky silně ovlivnil objev nevědomé – implicitní sítě resp. niterné komunikace probíhající v mozku. Na tyto poznatky ve vztahu ke čtení a reagování si dovolím uvést trenérský pohled:

Tak jako herní děj je proměnlivý, tak proměnlivé je i čtení a naopak. Zásadním problémem současné schopnosti hru číst a reagovat je pravdivost precepce a rychlost rozhodování v kontaktních akcích pod tlakem. Zpracování přečteného – mentalizaci má na starosti mozek. V časovém komfortu si hráč svoji činnost uvědomuje. V diskomfortu situaci zachraňuje vědoucí nevědomo – emoční paměť. Vše rozumové může ale nemusí být promyšlené, vše emocionální – vědoucně nevědomé je automatické. Každé rozhodnutí ovlivňuje situační čtení. Pro mozek to znamená neustálé řešení rovnic o dvou neznámých. První neznámou je soupeř, který také čte, ví, umí, chce a navíc klame a vytváří psychický tlak. Druhou a pro mozek rovněž obtížně kalkulovatelnou neznámou je výběr z možností – způsob řešení. Každé řešení usňadňuje, ale i v opačném případě komplikuje psychicka.  Z toho všeho vyplývá, že taktický automatismus je z velké většiny dílem vědoucího nevědoma a emoční paměti. Naopak kvalitu techniky obstarává motorický automatismus řízený z páteřní míchy. Motorický automatismus vždy překrývají signály z mozku. Dovednostní automatismus bez socioherně nastaveného vědoucího nevědoma sice může být cirkusovou atrakcí, nikoli však herní způsobilostí, natož ukazatelem výkonnosti. V praxi je pozorovatelné, jak vidomý hráč bez vědoucího nevědoma je socioherně slepý, stejně tak jako samoúčelný technik je činnostně neškodný a ve svém jednání osamocený.

Čtení a reagování je činné v každém herním úkonu, je schopností i dovedností zaměstnávající celý organismus – mozek, duši I tělo. Schopnosti je rozvíjejí, dovednosti učí a drilují. V pojmu drilování je třeba vždy vidět vliv kondice na kvalitu techniky. Ve smyslu činnostní účinnosti se zásadně jedná o aktivace probíhající po ose hlava – tělo. Jinými slovy jde o mentálně – senzo – motorickou složitost a tréninik taktickotechnického jednání hráče. Schopnost hru číst a činnostně účinně reagovat je komplexní psychologickým a motorickým problémem. Precepce neuniká i uniká vědomí, mentalizace vědomí vždy uniká. Dovednostní reagce mohou být rozumové i sponntání, ale to, co je hlavní, jsou pociťovatelné. Spontánní činnost hráč bere jako emotivní součást hry, naopak “olšový” ruce, nepřesnou střelbu, pomalou kličku, nejedoucí nohy atd. Hráč pociťuje. Je nesporné, že schopnost číst a reagovat předurčují vrozené předpoklady, ale též nesporné je, že interakce prostředí, předpokladů, úroveň koučování a tréninku dokáží dělat divy. Schopnost číst a reagovat a na tuto schopnost napasovat dovednosti dokáží prostředky mající tzv. game – like formát. Zejména se jedná o svobodné rozhodování spojené s volbou možností a zátěž vyvolávající náhlé činnostní změny. Jedná se o prostředky, které v emoční a sociální paměti zanechávají hluboké mentální stopy i zvyšuje psychickou odolnost.

PSYCHICKÁ ODOLNOST, VÝCHOVA, TRÉNINK A VÝKON

            Činnostní účinnost není nahodilá, je to výsledkem hloubky splynutí mozku s tělem. Znovu poznamenávám, že úzkým profilem rozvoje čtení a reagování je trénink v dětství. V rozporu s tímto faktem, zaběhlou zvyklostí současného tréninku dětí je učení dílčích dovedností podporované všeobecným rozvojem pohybových schopností. Každému je jasné, že bez bruslení dítě na ledě nemůže existovat. Současně a to je třeba zdůraznit, bez čtení a reagování dítě nemůže hrát. Cílem tréninku dovedností je motorický automatizmus. V tréninku dětí je důležité, aby učení dovedností, pokud možno, aktivovalo i schopnost či dovednost učit se číst a reagovat. Významnou silou v učení čtení a reagování je emocionální rozhodování. Trénink čtení a reagování podněcuje nevědomé spouštění dovednostních reakcí. Velmi důležité je, aby právě už v dětství docházelo k nápaditému přetváření těchto reakcí. U pokročilého jedince v dorostu, juniorech či ve špičkovém hokeji to posléze vypadá tak, jakoby hráč jednal bez myšlení – samovolně. Často jsme svědky, že hráč z ničeho dokáže vytvořit obdivuhodné věci.

            Dnes víme, že každá nevědomá činnost je sdělitelná teprve, až po jejím provedení. Naopak rozumové jednání je vysvětlitelné vždy. Je zajímavé poslouchat, jak po akci hráč vysvětluje, co chtěl, nechtěl a co proč udělal i neudělal, při čemž, když byl pod tlakem, dříve než si vše uvědomil, o všem rozhodl jeho mozek.

            Čím více prostoru pro sebeřízené učení děti dostanou, tím k hlubší integraci všech činnostních složek dochází. V dětství možností růstu herní způsobilosti jsou obrovské, v pubertě daleko menší a navíc ohrožovány biologickým zráním. V rané dospělosti čtení a reagování zušlechťuje vysoká intenzita tréninku a specificky podpůrný trénink síly. V dospělosti je vše už více méně dané. Monstrum uvedené spirály růstu výkonnosti překonává psychická odolnost. Aby tomuto dlouhodobému stresu jedinec dokázal odolávat, musí vlastnit sílu, která odráží velkou část jeho neúspěchů. Tak například Jágr zcela jistě neměl „hroší kůži na duši“, jeho duše již od dětství musela být, jako skála v přílivu, kterou žádný příboj neotřásl.

            Podle četných příkladů dlouhodobý vývoj zvládnou děti, jestliže samy sobě nebo v něco věří. Přitom nezáleží na tom, v co věří. Tato víra mnoho dětí a nakonec i profesionálních hráčů vede k přesvědčení, že příroda nebo něco společného s přírodou je neviditelnou silou, která nad nimi bdí a pomáhá zvládat nesnáze s výkonem a tréninkem. Pociťuje – li dítě toto již uvedené, ANO, VĚŘÍM ŽE I JÁ MŮŽU, zvládne i to, co považuje za nemožné.

            Říká se, že kdo si věří, je silný, kdo je silný, zná dobře sám sebe. K úspěšnému vývoji klestí cestu psychická odolnost. Resilience je klíčovou silou dávající tréninku i výkonu účinnost. Psychicky odolné dítě dokáže podat i „prodat“ své schopnosti, využívat nabídnutých příležitostí, nic ho neomezuje, ba naopak každá prohra je novou výzvou. Do obsahu slova resilience, se vejdou vlastnosti, jako houževnatost, nezdolnost, odvaha, samostatnost, sebedůvěra a v hokeji i tzv. navenek neprovokující drzost. Opomenout nelze ani vždy ke každému učení a tréninku potřebnou vůli a sebekritičnost. Umění pracovat se zpětnou vazbou je požadavkem každého dovednostního i mentálního učení.

            Čím více se dítě v tréninku i v utkání cítí potřebné a přiznaná uznání prožívá za to, jaké skutečně při učení i výkonu je, tím více je aktivní, věří si a i váží samo sebe. Za těchto okolností do jeho tréninku i výkonu vstupuje emoční síla, vzrůstá odvaha k riskování, zvyšuje socioherní aktivita a celkové prožívání osobní výkonnosti i schopnosti spolupráce. Prožívání prohlubuje pociťování toho, co jedinec právě a jak dělá. Tolik omlívaná důležitost motivace má bez psychické odolnosti sílu „vojska bez mentálního výcviku“. Zrání psychické odolnosti začíná prvním vstupem na led a léty se zoceluje.

            V tréninku dětí není ani tak obtížné osvojování dovedností. Tvrdým oříškem koučování je trénink herního mozku – čtení a reagování. Trénink mozku se bez psychické odolnosti neobejde. Za důležité považuji zopakovat imperativ, že bez emoční účasti a psychické odolnosti k přestavbě mozku adaptovaného na herní zátěž nedochází. To, že děti a mladé hráče hokej naučíme „na míru šitým“ tréninkem dílčích dovedností a zvýšíme jejich kondiční ukazatele, vůbec nezaručuje výsledek jejich způsobilosti i kompetence.

            Činnostní účinnost tvoří návyk na volbu z možností. Každá volba z možností je pro mozek emočním dílem. V každém utkání dětí i dospělých hráčů vidíme, jak volba z možností – rozhodování formuje i deformuje jejich výkon. Obzvláště, je-li hráč v akci, pod tlakem soupeře, rychlosti, prostoru a času, se psychická odolnost stává hlavním „hráčem“ každého příběhu. Psychicky labilní jedinec, nepřesně čte, nevhodně reaguje, často chybuje, kondičně nestačí a ve hře je pasivní. Není pochyb, že na každém chybováním se může podílet špatná technika a nízká trénovanost.

            Hodnotím–li herní talent, vždy beru v úvahu schopnost čtení a reagování, sílu hráče na kotouči a psychickou odolnost. Pouze v této složitosti lez objevovat hodnotu talentu. Kotouč i lokomoce jsou rychlejší, než rozum, stačí zachytit. Tuto diskrepanci vyrovnává emoční mozek. V akcích pod tlakem hráč nemá čas na přečtení celého příběhu. To, co vědomě a hlavně nevědomě zachytí a mozek stačí mentalizovat, jsou náznaky a předzvěsti událostí. Zná-li běh tohoto dětí emoční a socioherní paměť, potom tyto „střepy“ mozek dokáže slepit v účinnou reakci. Tuto nevědomou schopnost mozku neurověda považuje za asocianismus, praxe za instinkt, intuici, anticipaci či zkušenost.

            Chceme-li čtení a reagování tréninkem nastavit herně, potom tímto úkolem se musí zabývat již trénink dětí. Aby jednou hráč mohl v utkání existovat bez deprimujících pocitů nemohoucnosti, je nezbytné, aby ke schopnosti a dovednosti hru číst a účinně reagovat byl veden cestou samořízeného učení pokusem a omylem.  Samořízené učení navozuje pocit odpovědnosti a přináší radost z úspěšného sebeprosazení. Zatím, co učení pokusem a omylem posiluje psychickou odolnost a zvyšuje zkušenost, samostatné rozhodování a volba z možností okouzluje dětskou duši, obohacuje emoční paměť a nakonec bystří i rozum. Kolik „emocionálního hokeje“ se koučům podaří vložit do hlav dětí, rozhodne, kdo jakým hráčem jednou v dospělosti bude. Vítězný typ se obvykle o všem co se děje na a kolem ledu rozhoduje sám. Udělá-li chybu, tak jenom jednou. Je si vědom toho, co dělá špatně a co dobře. To mu umožňuje na  jít na vše s chytrostí. V  případech pod tlakem soupeře zdrojem rozhodování není rozum, nýbrž emoční pozadí. Dítě, které samo aktivně nekoná, pouze se přizpůsobuje, si většinou nevěří. V dobrý konec obvykle pouze doufá a spokojí se s málem. Tyto děti dobře plní požadované, ani nevyhrávají a ani často neprohrávají. Silný vliv na výchovu činnostní účinnosti a sebeprosazení kromě prostředí a kouče má i výchova v rodině. Aby se dítě naučilo samostatně prosadit, je třeba, aby z domova dostávalo tak málo psychické podpory, jak je to jen možné, a tak mnoho, jak je to nezbytně nutné. O tom, že růst výkonnosti ovlivňuje psychika, se hodně píše, ale v praxi koučové i rodiče velmi málo dělají.

PAMPELIŠKOVÉ, ORCHIDEOVÉ A PROBLÉMOVÉ DĚTI

            Každé dítě potřebuje psychickou podporu. Přirozenou podporou dětské mysli jsou optimalizované interakce prostředí, koučování způsobu tréninku a výchovy v rodině. Během dlouhodobého vývoje dítě musí zvládnout mnoho duševně i fyzicky náročných i nepříznivých situací. Dětství a mládí je líhní všeho dobrého i zlého. Není-li duše dítěte, jak říkají psychologové tzv. „očkována“ proti nepřízni osudu již v dětství, potom v dospělosti je pozdě bycha honit. Obecně účinnou očkovací látkou je podnětné prostředí socioherní koučování a výchova v rodině. Denními dávkami psychické odolnosti jsou sebeřízené učení, samostatné rozhodování, prostor pro pokus a omyl, sebekritičnost, zřetel na socioherní pojetí týmového výkonu a prožívání všeho, co je herní - tvořivé. Psychická odolnost ochraňuje pozitivní stav mysli.

            Existenciální nutností činností účinnosti je samoregulace psychické tenze. Duševní podporou této samoregulace je víra v sama sebe a pociťování vlastní hodnoty. Aby sebedůvěra pramenila z reality stavu, musí být očišťována sebekritičností a posilována zaslouženou pochvalou.

            Autoregulace rovnovážného stavu duše a těla a návyk na řešení problémů s hokejem a výkonem vlastními silami umožňuje překonávat zdánlivě nepřekonatelné. Síla očkování dětských duší psychickou odolností vychovává, jak říkají psychologové „pampeliškové, orchideové a problémové děti“.

Pampeliškové děti jsou prakticky nezničitelné, odolávají „větru, dešti“ útlaku i neúspěchu a stále rostou. Většinou vyrůstají na periferii velkých měst a pocházejí z nízkopříjmových rodin. Protože jdou tvrdě za svým cílem, kouč si může dovolit je držet na dlouhé šňůře. Z dětství získanou sebedůvěru si s sebou obvykle nosí celý život.

Orchideové děti většinou pocházejí ze střední a bohaté společenské vrstvy. Hrdě nosí značky poukazující na blahobyt, jejich rodiče je při všem ochraňují a cestu vpřed aktivně klestí tj. své děti vychovávají v bavlnce. Orchideové děti jsou pilné, poslouchají a pevně věří, že i hokej stejně, tak jako dovednosti se dá naučit, nicméně často v půli cesty ztroskotávají. To že z některých vyroste nádherný květ je potvrzením, že výjimka tvoří pravidlo.

Problémové děti v sobě nosí talent i provokující drzost. Často i pocházejí z komplikovaných rodinných poměrů. Naneštěstí k tomu mají nevyzrálý rozum, který je příčinou jejich nezodpovědného chování i jednání. Často se stává, že problémový jedinec přijde k rozumu, až když už je pozdě. Obtížně koučovatelní jedinci obvykle dělají jen to, co je baví, jinak vše včetně výkonu v utkání dokáží odfláknnout. Držení těchto jedinců na krátké šňůře obvykle mnoho nepomůže. Proniknutí do duše problémového dítěte je obtížné. Nicméně nelze opomenout, že interakce genetických předpokladů prostředí koučování a výchovy dokáže změnit chování a jednání dětí. Z tohoto důvodu by koučové nad těmito dětmi neměli lámat hůl a dávat jim druhou či třetí šanci.

            Trénink a hokej 21. stol. je psychicky i fyzicky nesmírně náročnou aktivitou. Nároky na učení této socioherní schopnosti a dovednosti jsou obrovské. U rodičů i dětí rostou snahy za každou cenu se udržet v elitním prostředí. V tomto klimatu hrozba kritiky a hodnocení a stresu číhá na děti na každém kroku. Dětská duše, jak již bylo uvedeno, není obalena v hroší kůži. Chceme-li, aby práce s mládeží přinášela dětem výchovné i očekávané sportovní výsledky, musí děti být vedeny k samoregulaci stavů své duše a těla.

SEBEŘÍZENÍ ROVNOVÁHY DUŠE A TĚLA

            Odborným jazykem se rovnovážný stav organismu vyjadřuje slovem „homeostáze“. Homeostáze není ničím jiným, než pociťováním psychické, motorické a kondiční pohody či nepohody. Výkonnost stoupá i klesá, úspěchy přicházejí i odcházejí, to znamená, že dochází k neustálým výkyvům homeostáze a činnostní účinnosti. Na balanci a disbalanci všech složek herního výkonu má obrovský vliv trénink, a techniky psychické stimulace. Hlavními nástroji k udržováním rovnováhy duše a těla, jsou psychická odolnost a schopnost  autoregulace psychických a fyzických stavů. Dějištěm homeostatického dění je niterný duševní a tělesný mikrosvět. Jedná se o složitou konfiguraci mnoha dílčích psychických a fyzických rovnováh. Z toho je jasné, že hranice rovnováhy – niterného komfortu či diskomfortu jsou v neustálém pohybu. Udržování optimálního stavu této složitosti je nekonečným procesem a pro kouče hrou s intenzitou zátěže a stálou psychickou stimulací. Tajemství této magie nám stále více a více odhalují neurověda a neuropsychologie. Rozhození duše, motoriky a kondice je pozorovatelné a samotným jedincem i pociťovatelné. Pozorovatelný je emoční drive i jeho ztráta, účinnost techniky i síla kondice. Pociťovatelná je negativní mysl, pohybová diskoordinace, špatná technika a kondice. Podmínkou úspěšného vývoje růstu výkonnosti je aktivní udržování optimálních hranic homeostáze. Do této regulace musí být zapojen jedinec sám, kouč a nakonec i výchova v rodině.

ZÁVĚR

            Na těchto pár stránkách jsem se pokusil poukázat na složitost tréninku dětí a mládeže vůbec. Máme silné zázemí vlastních schopných koučů, které tato práce baví a kteří potřebují pouze popostrčit správným směrem. Abychom tento pramen nenechali vyschnout, je nezbytné o tomto problému otevřít a to co nejdříve diskusi praktiků o změnách pohledu na trénink a výkon. Kouče je třeba přesvědčit, že musí začít studovat samostatně a opravdu důkladně. Budou-li to dělat, zjistí, jak málo toho vědí a o své práci začnou více přemýšlet. Mladým koučům, kteří preferují fyzično před duševnem, bych chtěl říci, že i já jsem si tímto mámením prošel, nicméně brzo jsem pochopil, že pro činnostní účinnost je nejdůležitější hlava a psychická odolnost.

            Tento článek vzhledem k situaci hokeji mládeže jsem považoval za nezbytné zveřejnit. Na závěr všem hráčům a koučům, kteří v hokeji i na střídačkách proslavili českou hlavu, bych chtěl poděkovat a vzdát hold.

Pevně doufám, že nová generace velmi perspektivních trenérů situaci v hokeji mládeže změní a náš hokej vrátí tam, kde vždy byl – MÁME NA TO. To co potřebujeme je schopným koučům otevřít dveře, nepoučovat a vést plodné diskuse, odhodit plytkost a povrchní odbornost.

                                                                                                                      Luděk Bukač

                                                                                                                                  2016

Publikováno: 17. 10. 2016