Trénink flexibilní techniky

Herní dovednosti jsou pohybovou složitostí. Duší této složitosti není taktika, nýbrž psychika a technika. Z tohoto pohledu teorie dělí dovednosti na uzavřené (bruslit, střílet atd.) a otevřené tj. přizpůsobující se změnám okolí. Chceme-li vychovávat „hráče“, pak je musíme učit herně jednat, nikoliv bruslit, střílet či přihrávat. V herní činnosti musí každá technika dovedností být samovolně přizpůsobivá.

Současné poznání a je to jedno, zdali IT technologie, věda či sport svědčí o dramatickém pokroku vědomostí. Pouze trénink mládeže ledního hokeje se téměř 50 let křečovitě drží stále stejných domněnek. Práce s mládeží zcela přehlíží nová poznání o fungování lidského mozku a učení. Je až neuvěřitelné s jakou vírou se koučové drží zásad opírajících se o strukturu výkonu, technicko-taktické přípravy, pohybových schopností atd. Tento metodický konstrukt plný domněnek je hlavní příčinnou málo účinného tréninku. Dnes ze všech stran se ozývají hlasy po návratu k přirozenému učení, které ovšem dostává nový sofistikovaný přebal. Podíváme-li se na naše hokejové velikány, potom jeden jako druhý, byli a jsou technicky, psychicky i herně znamenití.

Motivem k napsání tohoto článku je vyvolat změnu v uvažování koučů. Podnětem jsou dlouhodobě neuspokojivé výsledky našich juniorů na MS. Výsledky juniorů jsou každoročním obrazem dlouhodobého vývoje jedince. A tady nemůžeme být spokojeni.

V úvodu pár slov k učení techniky. Metodika je plánovitým postupem, podle kterého se jednotlivé části zdokonalují a posléze spojují v celek. Metodizovaný trénink se opírá o rozum, vědomou pozornost a scénář osvojování. Tento postup neumožňuje herní činnost poznávat takovou, jaká ve skutečnosti je. Pomyslnou „vědeckostí“ se metodika sice snaží skutečnost napodobovat, nicméně psychické pozadí činnosti je od skutečnosti silně odkloněno. Z tohoto důvodu trénink dovedností nemůže být „hrou na skutečnost“ nýbrž skutečností samou.

Trénink taktického jednání je oproti tréninku dovedností výrazně obtížnější. Je to tím, že dovednosti učíme špatně. Každá dovednost jako věc sama o sobě je herně uzavřená. Flexibilní technika dovedností se bez pomoci mozku neobejde. Mozek je duší techniky. Je-li dítě již od prvního krůčku na ledě ve víru poučování a hodnocení, jeho mysl namísto s emocemi pracuje s vědomou pozorností a myšlením. Záměrná pozornost a myšlení tlumí spontánní reakce. Úroveň flexibility a automatizace techniky je obrazem tréninku v mládí.

Technika má mechanickou a herní hodnotu. Má-li se technika stát duší herní činnosti, musí v tréninku docházet k psycho-motorickému sepětí. Mechanická stránka techniky vychází z koordinace dílčích pohybů, somatických předpokladů a proměnlivé kvality práce, svalů parciálních pohybů. Aplikovanou techniku jedinec poznává rozumem, smysly, osvojováním, drilováním a herní praxí. Důležitou podmínkou poznávání funkčnosti techniky je nezávislé rozhodování, otevřená volba z možností a pokus i omyl. To vše by mělo vždy být doprovázeno prožíváním – emocemi. Zpětnou vazbou účinnosti tréninku je pociťování samovolného průběhu pohybů a kvality provedení. Citlivost vnímání poloh, rozsahu, koordinace a tajminku pohybů, náloží rychlosti, síly včetně fyzických a psychických bariér se získává opakováním techniky v řetězících se dovednostech. Pociťování dovednostních pohybů není pouze výsledkem mechanického opakování, ale i ukazatelem stavu homeostatické regulace.

Mechanismus homeostáze je případem specifické adaptace. Jedná se o flexibilní přizpůsobování celého organismu nárokům techniky na podněty z okolí. Podněty odpovědí organismu aktivuje soupeř a každá konkrétní situace. Zřetel na trénink dílčích částí techniky přichází v úvahu při osvojování a drilování. Přizpůsobivá technika je obrazem psychomotorické rovnováhy. Je-li emoční pozadí činnosti vyrovnané, potom i odpovědi na podnět mohou být tvořivé a proměnlivé. Přeměna uzavřené techniky přizpůsobující se situacím se bez úplné či částečné komplexitě tréninkových prostředků neobejde. Mnoho koučů mládeže používá cvičení, která zcela postrádají efekt růstu výkonnosti a techniky.

Čím složitější pohyb, tím důležitější je podpora emocionálního pozadí. Čím jednoduší motorika, tím více se jedinec opírá o motivaci a vůli. Pociťování se netýká pouze pohybu, ale i psychiky. Psychika je silou, která vyvolává přirozené reakce. Jestliže emoce aktivují bezprostřednost odpovědí, potom pociťování je úkazem této bezprostřednosti. Praxe potvrzuje, že za přizpůsobivostí techniky podmínkám okolí stojí emoční pozadí a zkušenosti. Jedná se o tréninkem naučené asociování informací v mozku. Aby k těmto herně specifickým asociacím mohlo docházet, musí tréninkové prostředí respektovat psychologickou tj. herně logickou vazbu na realitu komplexní činnosti. Koučové tuto podmíněnost vidí v parafrázi „čtení a reagování“. Toto chápání zamlžuje složitost vnímání a nepoukazuje na omezenou funkci rozumu a význam nevědomí. Klíčovou schopností techniky přizpůsobující se změnám okolí není taktické myšlení, nýbrž adaptivní mechanismus aktivace činnosti. Namísto taktického myšlení přiléhavějším výrazem je taktické jednání. Individuální činnost se děje v akcích a v odpovědích na podněty, které hráč kontroluje vědomě. Problémem přizpůsobivosti techniky je činnost v akcích. Jsou to situace, ve kterých hráč nestíhá číst a přesto je nucen, nějakým způsobem reagovat.

Po prvních krůčcích na ledě si dítěte ujme trenérka na bruslení. Ta o hokejovém bruslení nemá zdání. Kritériem hokejového bruslení není technika kroku, odrazu, skluzu atd. nýbrž jeho herní užitnost. Užité bruslení je nosnou dovedností. Rysem hokejového bruslení jsou neustálé změny směrů na malém prostoru, dynamika prvního kroku a stacionární i lokomoční stabilita. Ve všem ostatním jsou si všichni hráči obvykle rovni. Ihned zpočátku je nutné u bruslení klást důraz na návykové sepětí lokomoce s činnností tj. učení musí respektovat herní užitnost. Na učení této asociační schopnosti mozku schopného provázat bruslení s technikou hole se zcela zapomíná. Učení musí proto vycházet z pregoknitivních emocí, nikoliv metodické gymnastiky na ledě. Jedná se o způsob pronikání představ o herní činnosti do bruslení. Každá herně funkční úprava techniky je bezesporu přínosná. Násilné předělávání nepřináší nic v mládí ani v dospělosti. Proti soupeři si hráč nevzpomíná, jakou techniku trénoval – reaguje spontánně. Bruslení je automatismem zakódovaným v aktivním svalstvu. Vymazat automatismus a nahradit ho funkčně novým je velmi obtížné ba nemožné. Za nejúčinnější cestu tréninku techniky bruslení považuji drilování. Jedině drilování povolí silně utažené kolení klouby, posílí slabé stehenní svalstvo a techniku užitého bruslení propojí s činností. Technika hole je klíčovým herním nástrojem. Z tohoto důvodu se bruslení vždy plně podřizuje práci s holí. Je evidentní, že trénink bruslení musí být propojen s herními motivy.

Nosnou dovedností herního jednání je součinné bruslení. Součinné bruslení je dovedností násobící účinnost útoku i obrany. Součinné bruslení je aktivováno automatizací i rozumem. Automatizace nevyžaduje kontrolu pozornosti – vzniká samovolně. Do skupiny automatizovaného součinného bruslení patří situace typu 2 - 0, 3 - 0, 2 - 1, 3 - 1, 3 - 2 na malém prostoru. Jestliže hráči jsou neustále zapojeni do synergické lokomoce, tak současně plní i poziční povinnosti tím, že si v každém okamžiku vypomáhají pohybem. Synergická lokomoce je otevřenou dovedností i když situačně se řada vzorců může opakovat. Od synergické lokomoce se odvíjejí veškerá otevřená řešení. Signálem k součinnosti je poloha kotouče v prostoru. Tento automatismus dočasně ruší i obnovuje poziční principy a vypomáháním zachovává rovnovážné situace či přečíslování. V takto pojaté součinnosti je každý jedinec zpřítomněn, pociťuje nejen osobní odpovědnost za výpomoc druhým, ale totéž očekává i  od svých spoluhráčů. Naši dorostenci i junioři jsou též vedeni k osobní odpovědnosti. Bohužel jedná se o plnění pozičních a systémových úkolů. Selhání jedince je pro všechny ostatní obvykle fatální. Koučové by se měli zamyslet nad lokomoční součinností Švédů, Finů, USA a Kanady a pochopit herní význam této dovednosti.

Vážnou překážkou přirozeného vývoje dětí jsou otcové. To že rodiče tréninku svých dětí přihlížejí je v pořádku. Problém nastává, dochází-li ke kritice vlastních dětí a práce koučů. Jedná se o intervence, které poškozují dítě samotné i týmový trénink. Na druhé straně si myslím, že koučové by měli vědět, jak s rodiči mají jednat. Prozatím to neumí.

Někdy rodiče starších dětí v dobré vůli hledají záchranu v „individuálech“. Domnívají se, že tímto doučováním jejich dítě nahradí ztráty, které jsou náplní práce klubových koučů. Doučování je přínosné, ale nemělo by se stát komerční záležitostí mateřských koučů. Názor doučování se týká i kondičních koučů. Kondiční koučové se na kondici nedívají herníma očima. Kondici považují za věc samu o sobě.  Důsledky kondičního tréninku na růst herní způsobilosti tito koučové příliš neberou v úvahu.

Dále otcové by měli vědět něco o akcelerovaném vývoji. Zrychlovaný vývoj není přirozeným jevem. V přirozeném vývoji dítě překonává překážky emocionálně, pokusem a omylem a dopředu je taženo samým sebou. Tento vývoj podporuje růst herního mozku. Každý akcelerovaný vývoj počítá s motivací, vůlí a rozumem. Jestliže jedinec tvrdě pracuje a o svém výkonu v mládí neustále přemýšlí, hodnotí sama sebe, potom rozum blokuje emoce i růst techniky. Přirozený vývoj stimuluje psychiku, motoriku i tělo zároveň. Akcelerovaný vývoj může dosáhnout svého cíle, ale často na úkor aplikované techniky a herního jednání. Počíná-li si talentovaný jedinec ve vyšší kategorii stejně jako v té, do které patří, nelze namítat, aby byl aktivní v obou. Příkladů ne plně rozvinutého předpokládaného růstu vysoce talentovaných jedinců známe z praxe mnoho.

Poznání o mozku objasňuje sepětí techniky s taktikou a naopak. Toto sepětí zároveň odhaluje tajemství herní činnosti. Organizátorem aplikované techniky není myšlení ani pohybová koordinace či pohybové schopnosti. Z pohledu „vnitřní hry“ se jedná o psychomotorickou a neuromotorickou asociativní schopnost mozku, využívajícího vědomě i nevědomě vnímaných informací. Výchozím předpokladem sjednocování vědomí a nevědomí je připisováno homeostatické regulaci. V organismu stejně jako na hřišti se neustále něco děje. Tyto reakce prostřednictvím řady čidel sleduje mozek. Nejedná se o pouhou kontrolu stavu vnitřního prostředí, nýbrž o komplexní homeodynamiku organismu. Konkrétně jde o metabolické reakce, reflexy, imunitu, chování, motivaci a z toho ze všeho povstávající emoční pozadí a pociťování. Homeostáza, jak již bylo řečeno, je případem specifické adaptace. Posláním tohoto mechanismu je optimalizace sepětí mozku, mysli a těla. Z rovnovážného stavu psychiky, mysli a pohybu emoce a pociťování vyrůstají jako třešničky na dortu. Pociťování věda chápe jako vysokou úroveň automatické homeostáze – stavu psychického, fyzického a dovednostního komfortu.  Pociťování pohybu a své činnosti hráči umožňuje plnit očekávání. Je-li uvedená rovnováha rozhozená, nastávají problémy. V tréninku a při výkonu se obvykle jedná o vliv neúčinného tréninku dílčích složek činnosti. Potvrzením je, že v celku herního jednání tento trénink patřičně nefunguje. Začne-li disproporce techniky v komplexní činnosti hráč řešit rozumem, potíže jsou na světě.

Nastavení psychické a motorické provázanosti je těžkým problémem tréninku. Kritickým bodem je manipulace s rozsahem komplexnosti a proměnlivosti prostředků. Aby technika samovolně reagovala na podněty z okolí , musí být poznávaná v sepětí s psychikou. Pouze v tomto pohledu dílčí nedostatky vystoupí na povrch. To trenérům umožňuje diferencovaný trénink částí z celku a tyto části přirozenou cestou zpět do celku vracet. Důležitým hlediskem diferencovaného tréninku techniky je posouzení vlivu detailu na výkon celku. Nejedná se o to, jak se technika dovednosti jeví, nýbrž jak ve skutečnosti je účinná.

„Vnitřní hra“ je o spolupráci vědomé a nevědomé neuronální sítě v mozku. Tato spolupráce je v podstatě formou naučených asociací. Objev nevědomé sítě vyjasnil mnoho zamlžených dohadů. Pro představu slova síť se jedná o systém koordinující manipulaci s informacemi a strategii herního jednání a přizpůsobivosti techniky.  

V případě, že hráč vlivem tlaku času, prostoru, rychlosti a soupeře nezvládá dění číst, na pomoc mu přispěchá nevědomí. To chybějící informace ze zorného pole dokáže doplnit. Děje se to mimovolně pomocí zlomkovitě zrakem zachycených informací a podpory emoční i autobiografické paměti – zkušenosti. Zautomatizovaná podpora vědoucně jednajícího nevědomí není nic integrálně odlišného od vědomé sítě. Nevědomí je paralelní silou rozhodování a v kritických situacích se dokonce ujímá velení.

Mnoho problémů do tréninku techniky vnáší pojem taktického myšlení. Na místo aby představy o herní činnosti aktivovalo emoční pozadí, přijde kouč a mladé hráče učí taktickému myšlení. Emoční prožitky a rozhodování vystřídají instrukce, záměrná pozornost a scénářový nácvik. Co se stane? Učení potlačí spontánní aktivitu. Mezi  čtením a odpovědí na podnět vzniká pro rozhodování příliš dlouhá časová mezera. Jedná se o mezeru, která slouží k jedinému účelu: bleskovému zpracování informací v mozku a povelu k orientované reakci. Tuto odpověď si nelze představit bez účasti tvůrčí síly. Tvůrčí schopnost vyrůstá z techniky mající emoční nikoliv rozumové pozadí. Nezřídka i emoční pozadí je podporováno rozumovou rozvahou. Výsledkem je, že aktér nejenom na soupeře reaguje, ale i samostatně a tvořivě jedná. Naši mladíci více než tvořivě jednají slepě a plní úkoly.

Učebně i tréninkově zatemněné propojení konstruktu „čtení i reagování“ osvětlila neurověda. Neuronální pohled na tento učební konstrukt mění překonanou představu o tréninku techniky a taktického myšlení. Pro potřebu tréninku považuji za důležité poukázat na rozdíl reakce na podnět a činnosti v akci. Jedná se o dvě zcela odlišné neuronální a tím i herní aktivace. Reakci na podnět vyvolává vjem. Toto jednání si kouč může propojit s periferním viděním a senzomotorikou. V tomto smyslu běží o víceméně uzavřenou dovednost odpovídající na podnět. Naproti tomu činnost v akci je psychomotorickou, tj. otevřenou složitostí řetězících se dovedností. Toto jednání je řízené emocemi a autobiografickou pamětí. Psychomotorické reakce jsou mentalizovaným soubojem soupeřících stran – hráči se čtou navzájem. V soupeření týmu lze dokonce mluvit o koordinované neuropsychologické aktivaci individuálních a týmových dovedností.

To, že citový mozek umí asociovat vše, co ví, zná a dokáže pracovat s představami, praxe prozatím využívá málo. Zjednodušeně řečeno nikoliv myšlení, nýbrž vědoucně jednající nevědomo z jedince dělá „hráče“. Pro pozorovatele to vypadá, jako by hráč byl nadán jakousi nepochopitelnou formou vědění cíle a způsobu řešení vedoucího k tomuto cíli.

Problémem herního jednání je čtení podnětů. Herní dění je natolik proměnné, že reakce soupeře často nelze číst a předvídat. Nelze-li činnost soupeře přečíst a předvídat, v tom okamžiku se čtení stává bezcenné. Asociativní mechanismus vědomé a nevědomé sítě mozku umožňuje průběh akce nejenom na poslední chvíli upravovat, ale i zastavit. Mozek tak ví, o rozhodnutí dříve, než si to hráč uvědomí. Z tohoto pohledu činnost hráče v akci plně nepodléhá svobodné vůli.

Úkolem tréninku techniky je intenzivní drilování dovedností a trvalá aktivace emoční a autobiografické paměti komplexní či částečně komplexní herní zátěže. Jedná se o trénink stavící na samostatnosti rozhodování a emočním okouzlení hrou.

Nevědomá neuronální síť – vědoucí nevědomo dozrává v dospělosti. Zanedbání vývoje herního mozku je v dospělosti takřka nedohonitelné a pro další růst výkonu těžkou bariérou. Podobnou ztrátou, kterou nenahradí žádná tělesná příprava je zanedbání vysoce intenzivního drilování zdvojených nebo ztrojených dovedností a kombinací.

Nechce se mi to psát, ale mám dojem, že ve srovnání s minulostí a dnes se Švédskem, Finskem, USA a Kanadou náš mládežnický hokej prožívá trenérskou krizi. Koučové by měli vědět, že se změnila doba, společenský život , poznání a i způsob výchovy. V souhrnu lze říci, že soutěžní požadavky na kouče mládeže jsou vysoké. Nezmění-li trenéři uvažování a kvalitu své práce, český hokej to v budoucnosti nebude mít lehké.

Publikováno: 08. 02. 2016