Problémy s výkonem
současných hokejových mladíků můžu shrnout do tří slov: rozhodování, technika a kondice. Rozhodování tj. přirozený hráčský projev postrádá tvořivost i automatické hráčské reakce. Po mnohaletém celoročním tréninku mladíci na ledě interpretují kouči předepsané metodické recepty. Z těchto důvodů je jejich rozhodování stereotypní, technika není odolná proti intenzitě a kondice je neprofesní. Všechny tři uvedené schopnosti mají neuropsychologické kořeny, ovlivňující růst výkonnosti.

Jako žák jsem nikdy neuvažoval, co mám na ledě dělat. Spontánně jsem kličkoval, přihrával, střílel, útočil i bránil, bavil jsem se. Kondici jsem získával každodenním sportováním. Trenér se kolem nás neustále točil, byl naším druhým tátou. Poslouchali jsme ho, i když jsme všichni věděli, že nikdy nebyl hráčem – byl pohodový. Z tréninku nedělal vědu, nechal nás hrát a nehodnotil. V dospívání se situace částečně změnila. Začal jsem dostávat informace, co pro kolektivní dobro mám dělat. Moje hokejové mládí bylo nezapomenutelným příběhem. Bylo šťastné tím, že naplňovalo moje hlavní potřeby. Stejným způsobem se bavilo tisíce dětí, z nichž se rodili individuality. Dnes pod tíhou metodického jařma a diktátu koučů vychováváme hráče, pro něž se plnění úkolů stává návykem. Tak například na letošním MS dvacetiletých jsme sice v těžké konkurenci skončili pátí, přičemž ale nelze přehlédnout, že ve všech statistických údajích a herním projevem jsme byli daleko vzadu. Je to tím, že koučové mládeže považují za klíč k úspěchu tvrdou taktickou disciplínu a makání. Na tento návyk jsou připravováni již od dětství. Koučové si neuvědomují, že dětem zcela uniká prožívání krásy a radosti ze hry. Příčinou tohoto koučinku a učení je nedostatek informací o přirozeném a evolucí vyvinutém neuronálním mechanismu lidského bytí a dění.

Náš nejlepší hráč na uvedeném MS se nevešel do elitní třicítky. Nebudou-li mít koučové updatované poznání o tréninku a učení, nehneme se z místa. Dalším problémem koučování mládeže je český přístup k výchově. Z uvedených důvodů se pokusím pohnout s uvažováním koučů mládeže. Zjednodušeným výkladem o spolupráci rozumu a emocí ve výkonu se pokusím poukázat na těžce složitý problém vztahu mozku a vědomí k výkonu a tréninku. Mít tuto úvahu v hlavě a dát ji na papír, je velmi pracné. Jestliže čtenář neporozumí tomu, co jsem napsal, musí číst dvakrát.

Rozhodování

Herní děj je příběhem neustálých dovednostních a situačních změn. Tento příběh se obtížně čte a předvídá jeho vývoj. Je to tím, že jeho skutečnost je v každém okamžiku jiná. Vnímání této proměnlivosti registrují smysly, zpracovává mozek a motoricky odpovídá tělo. Vnímání herního dění se považuje za čtení, vyhodnocování informací mylně za pouhé myšlení. V časovém komfortu se hráč řídí rozumem, pod tlakem z velké části emocionálně tj. mimovolně. Je zřejmé, že o herní způsobilosti rozhoduje citový mozek a myšlení. O klíčovém významu citového mozku toho koučové moc nevědí. Proto se pokusím problém emocí a výkonu aktualizovat.

Nemám na mysli emoce chápané jako psychický drive nabuzující činnost hráče – tzv. nakopnutí. Jedná se o formování vědomého i nevědomého neuronálního „software“ rozhodování – emoční pozadí výkonu. Tento software hráče v náročném herním provozu provádí úskalím herního děje. Zasahuje jak v dílčích reakcích, tak i v řetězících se dovednostních odpovědích. Významnou působností tohoto software je proměnlivost rozhodování.

Afektivní věda (emoce a city) nás poučuje, že emoce předcházejí pociťování, jinými slovy, že nevědomí předchází vědomí. Je třeba též vědět, že tělesné počitky nejsou spřaženy se zrakovým vnímáním. Pociťování činnosti a pohybu je znakem nejvyšší kvality čtení herního děje a výkonnosti herního mozku. Závažnou informací je: člověk, potažmo hráč není myslící bytostí, která má emoce, nýbrž bytostí citovou, která myslí. V tomto sdělení se skrývá tajemno síly emocí. Jak dále uvidíme, tato tajemnost se vhodným tréninkem a koučinkem může do neuronálního software vsadit. Přeměna nevědomí na vědoucně nevědomou sílu musí začít již v mládí. Dochází-li při činnosti ke spojování rozumu s mimovolními reakcemi a pociťováním, ze začátečníka se pomalu stává hráč.

Dalším podnětným poučením je pojetí rozsahu emocí. Emoce nejsou pouze v psychice – hlavě, nýbrž v celém těle a každém dílčím i komplexním pohybu. To znamená, že trénink techniky a dovedností není pouhou pohybově-koordinační záležitostí, ale i otázkou psychickou. Tento jev můžeme pozorovat u nejlepších hráčů i herců. Tito aktéři v kontextu situace a děje dokáží „hrát celým tělem i dílčími pohyby“. Ti nejlepší svým emocionálním projevem dokáží diváky zvedat ze sedadel a získávají obdiv.

Afektivní neurověda, emoce a pociťování, pojímá jako evoluční výdobytek přírody řízený automatismem homeostatické regulace. Regulace sledující stav vnitřního komfortu a pohodu mysli. Homeostatický automatismus má řadu úrovní. Základ tvoří metabolické adaptace včetně tvorby energie pro práci svalů. Vyššími stupni jsou odpovědi chování na mezní podněty typu bolest a blaho, instinkty a motivace popřípadě vlivu rozumu. Teprve až na této úrovni se začnou objevovat základní emoce a emoční pozadí ovlivňující činnost a přinášející pociťování. Pociťování je samoregulované sebeuvědomování.

Hra sama o sobě spouští emoce, rozčeřuje pocity, které jsou ukazatelem stavu mysli hráče. Čtení herního dění zprostředkovává zrak, sluch (zvukové podněty) a pociťování fyzického kontaktu se soupeřem. Parafráze „čtení a reagování“ vyjadřuje vztah mozku a mysli k pohybu. Tato neuropsychologická reakce se považuje za sebeuvědomování – jaderné herní „jáství“. Hloubka tohoto „jáství“ odpovídá kvalitě automatismu homeostatické regulace. Tato regulace silně podléhá specializaci a intenzitě zátěže. Je nepochybné, že jaderné „jáství“ tedy vědomé i nevědomé rozhodování, je mentálním úkonem říkajícím hráči, že je to on, kdo hraje a čelí soupeři. Zcela zjednodušeně jedná se o interakci organismu s prostředím. Sebeuvědomování prohlubuje specializace, nikoliv všestrannost. Sebeuvědomování je mentální sílou výkonu a proto se jako zlatá niť musí táhnout každým tréninkem.

Čtení a reagování stejně jako i řada odlišných dualistických parafrází např. bytí a dění, výkon a trénink, vědomí a nevědomí, je ve svém spojovacím článku zahaleno tmou. Tuto mezeru osvětluje současná neurověda. Běžně přijmutý fakt, že hráč herní dění poznává smysly, přičemž reaguje taktickým myšlením, je zapotřebí aktualizovat. Dnes víme, že čtení herního děje může mozek zachytit vědomě a zlomkovité většinou nevědomo – zombie. Zombie je metaforou pro přechodné doplňování odpovědí na podněty, které hráč nestačí přečíst. Tato robotická tajemnost je zázrakem přírody a dělá mistry. Při výkonu se pociťování týká dílčích pohybů, dovedností a zejména vnímání samovolného řetězení dovedností – spontánní činnosti. Co se týče pohybu a izolovaných dovedností jedná se o vnímání „silových a rychlostních náloží“, koordinačního tajminku a poloh končetin vzhledem k trupu.

Významným neurovědním poznatkem tohoto mechanismu je objev nevědomé (implicitní) sítě mozku. Pro představu slovo síť znamená složité propojení cest a koordinace nervových vzruchů probíhajících v mozku a iniciujících odpovědi na herní podněty. Výsledkem jsou chtěné, vědomé i nevědomě aktivované herní záměry a reakce. Tato nevědomá síť je paralelní a spolupracující součástí sítě vědomé (explicitní). Pro aktivitu nevědomé sítě jsem si vypůjčil výše uvedenou frázi vědoucího nevědoma - zombie. Tento neuronální trik přírody působí ve chvílích, kdy hráč nestíhá číst, čímž vědomá síť mozku se stává nepřístupnou - velení přebírá zombie. Dualistický pohled na vnímání mění představu o taktickém myšlení.

V rušném herním provozu nevědomá emoční paměť je klíčovou sílou rozhodování. Každý motorický i neuronální automatismus podléhá opakování. Z těchto důvodů v herním tréninku nelze zatěžovat pouze tělo, ale je zapotřebí aktivovat i mozek. Neděje-li se to, dochází pouze k adaptaci motorické, nikoliv k adaptaci herní a homeostatické rovnováhy.  Tato rovnováha čelí intenzitě fyzické zátěže, nárokům rozhodování a techniky. V praxi vidíme, že vlivem tlaku okolí jedinec nedokáže vše přečíst. To co nezvládne přečíst, zvládne jeho nevědomé JÁ. Jsou to situace, ve kterých emoční mozek přebírá velení. 

Pro potřeby tréninku považuji za vhodné poukázat na rozdíl chápání, reakce na podnět a činnost v akci. Jedná se o dvě zcela mentálně rozdílné aktivace. Reakci na podnět vyvolává vjem. Tuto situaci si lze spojit s periferním viděním. Oproti tomu jednání a rozhodování v akci je složitým mentálním a dovednostním úkonem. Problémem hráče v akci je herní čtení. Toto čtení je natolik proměnné, že reakci nelze předvídat. Nelze-li situaci přečíst a předvídat, v tom okamžiku se stává zrak pro vědomí a rozhodování bezcenný. Pro překlenutí výpadku čtení hráči slouží zombie. Děje se to tím, že citový mozek umí pracovat s představami a dokáže pružně asociovat zlomkovité informace, posilované zkušeností. Neuronální mechanismus kontroly nad průběhem akce umožňuje nejenom úpravu na poslední chvíli, ale i její zastavení. Zdá se to magické, ale skutečností je, že činnost některých hráčů v hustém herním provozu a pod tlakem soupeře působí nejenom dojmem, ale je i skutečností, že nevědomí pracuje za rozum hráče.

Spolupráci vědomí a vědoucího nevědoma asociuje mozek. Mozek ví o rozhodnutí dříve, než si to mysl hráče uvědomí. Úvaha, že taktické myšlení předchází činnost, není vždy pravdou. Z tohoto pohledu chtění hráče v akci ne zcela podléhá svobodné vůli. Dokončování činnosti v akci, jistý a tvořivý přechod přes soupeře v kritické situaci a v kritickém prostoru je výsadou a dalo by se říct i samozřejmostí tvořivých hráčů.

Mnoho problémů do výkonu vnáší rozum. Začne-li se rozum nevhodně plést do cesty „vědoucímu nevědomu“, nastává problém. Namísto, aby rozumové JÁ trpělivě čekalo, až jeho představa bude splněna nevědomým JÁ, začne prudit. Výsledkem je chybování, pokles emočního drivu a zablokování samovolného toku dovedností. Vypadá to, jako by nevědomo byla nedůtklivé a nechce, aby rozum se míchal do její mohoucnosti. Obdobná situace nastává při násilném rozumovém diktátu kouče, při kterém nevědomost zaleze do ústraní. Stane-li se to v utkání, kouč najednou zjistí, že koučuje zcela jiné mužstvo, o němž je přesvědčen, že umí hrát daleko lépe.

Citlivost sebeuvědomování je ukazatelem změn stavu homeostatického automatismu. Tento automatismus má neuronální korelát. Pro praktickou představu a tréninkovou orientaci je nezbytné poukázat na složky sebeuvědomování. Jak víme, rozumová činnost je předvídatelná, hodnotící a vyhledávající. Emocionální rozhodování je z velké části nevědomé, bezprostřední a obtížně předvídatelné.

První stránku sebeuvědomování je schopnost seberegistrace. Mozek dostává informace cestou herního čtení a vnitřních signálů (interocepce). Mozek ví o všem, co se v organizmu děje. Zejména pociťováním změn a přeměn činností na vnější podněty je pro odpovědi na podnět a řetězení dovedností hlavním herním i dovednostním předpokladem. Ví-li mozek o svém organizmu všechno, dokáže regulovat rovnovážný stav organizmu.

Druhou stránkou sebeuvědomování je mentalizace herního dění. V praxi tento pojem zjednodušujeme výkladem herního čtení, které se týká jak pohybových detailů, tak i situačních celků. V týmovém výkonu je mentalizace sociální dovednosti, harmonizující individuální činnosti, a spolupráci. Mentalizovat děj utkání znamená, že hráč si je vědom nejenom, že hraje a umí on, ale i soupeř, který též čte a vnímá, ale i jeho spoluhráči. Obrazně řečeno mentalizace je vzájemným díváním si do hlav, což vyhodnocuje mozek. Výsledkem mentalizace je schopnost chápat děj utkání a zároveň předvídat činnost soupeře i spoluhráčů.

Třetí stránkou sebeuvědomování je budování autobiografické (zkušenost) a emoční paměti. Obě paměti naplňuje herní trénink využívající přirozených vlastností organismu. Svým obsahem jsou obě paměti databází zkušeností a prožitků. Při činnosti jsou tyto paměti ve stálém pohotovostním stavu. Tento stav by neměl být navozován pouze v utkání, ale i v tréninku.  Stav těchto pamětí obohacuje návodné učení, podnětné prostředí a koučování přenášející rozhodování do rukou hráče. Je-li trénink těchto pamětí v mládí opomenut, dochází pro růst herní způsobilosti k nezvratným bariérám.

Čtvrtou stránkou sebeuvědomování je emoční a sociální inteligence. Jedná se o specifické mentální schopnosti odlišující se od inteligence „akademické“. Obě uvedené inteligence hráči umožňují, aby proti soupeři prodal vše, co umí, má v sobě, a aby jeho počínání bylo ku prospěchu týmu.

Příště názor na trénink techniky, kondici, získávání psychické odolnosti a poznámky k učení.

Názor na trénink techniky

Dovednosti a technika se stávají herními nástroji, teprve až tehdy, dokáže-li jedinec techniku uplatnit proti soupeři. Rovněž technika není záležitostí pouze motorickou, nýbrž i složitou emoční záležitostí. Je nesporné, že technika má biomechanické zákonitosti. Tyto zákonitosti musí ovšem být v souladu se somatickými, pohybovými a mentlálními předpoklady organismu.  V tomto směru trénink techniky není výhradní záležitostí neuromotorické koordinace, ale současně i neuropsychologickým problémem mozku. Prostředkem tréninku techniky je drilování. Vezme-li si dítě poprvé do ruky hokejovou hůl, obuje brusle a začne hrát, jeho tělo na tuto pohybovou složitost okamžitě reaguje tím, že si zvolí přirozené odpovědi. Tyto reakce mohou být technicky správné, ale pro činnost i limitující. Limitující techniku kouč musí opravovat ihned od prvopočátku, nicméně každá technika je vždy osobitá. Vlivem drilování a automatismu hráč získává vlastní styl, který si v pohybové složitosti tzv. sedne. Hlavním hlediskem pro hodnocení techniky je účinnost proti soupeři. Tato účinnost nezáleží pouze na biomechanických aspektech, ale i na neuropsychologických aspektech. Snaží-li se koučové techniku předělávat, předělávají návyk. Předělat návyk je daleko obtížnější než návyk utvářet. V tomto směru opravovat a předělávat jsou pro trénink dva rozdílné pojmy. Opravování či získávání automatizace neuromotorických návyků vyžaduje rozumovou účast. Naopak v utkání techniku aktivuje nevědomé Já, které může přinášet problém. Jaderným jástvím obou Já je mozek. Proti soupeři si hráč velmi obtížně vzpomene, jakou techniku trénoval – technika je automatismem. Z tohoto důvodu vymazat neuromotorický automatismus z herního nevědomí a vložit tam automatismus nový respektive nově fungující nevědomé Já je velmi obtížné. V reakcích proti soupeři hráč nemůže být strkán koučem ze zadu, nýbrž dopředu tažen svými dovednostmi, svojí technikou. Klíčem k účinnému tréninku techniky je pociťování pohybu a jeho funkcí. Pociťování hráči pomůže techniku opravovat vlastními přirozenými pocity. Na herní podněty hráč reaguje vrozenými pohybovými předpoklady a osvojenou technikou. Žádná účelnost techniky se nedá myslit bez předpokladu tvůrčího efektu. Efekt techniky dává hráči schopnost dokončovat své cíle podle uvážení svého vědomého i nevědomého Já a navíc i schopnost obohacovat tvůrčí jednání. Pojmou-li kouči i hráč tuto realitu za své, potom jedinec si na ledě počíná jako hráč.

Publikováno: 08. 02. 2016