MS 2016 a budoucnost českého hokeje
Dobrá hra našeho týmu a vývoj turnaje MS 2016 nám nabídl možnost dosáhnout hodně. Hlavní kouč odvedl skvělou práci, tým odevzdal kvalitní a poctivý výkon a brankáři měli vynikající formu. Nicméně z celkového pohledu umístění na turnaji odpovídá realitě stavu světového hokeje. Naskýtá se otázka proč, když jsme hráli tak dobře musíme do budoucna hledět s obavami. Naše perspektiva není tak růžová, jak naznačovala hra na MS. Tradicí českého hokeje vždy byla promyšlená práce s mládeží. Vychovávali jsme velké osobnosti. Odrazem každé sportovní budoucnosti je péče o mládež. S mládeží úzce souvisí výkonnost reprezentace. Na poli mládeže nebývale dlouho přešlapujeme na místě. O hokeji mládeže často mluvíme, avšak pro zlepšení málo děláme. Podnětem k mému komentáři je znalost situace a navíc jsem patriot. Sport je polem, na kterém slaví ti, kteří poznání a požadavky současnosti dokáží dát do pohybu. To se neděje. V kanceláři víme vše, a přesto ve skutečnosti jsme vedle. Český hokej mládeže je narkotizován amatérským přístupem k hokeji mládeže a školení koučů. Místo abychom šli cestou nových poznání a vlastní tradice, opisujeme soupeře, dětem a rodičům nabízíme, jak čtu na reklamách, finskou a švédskou hokejovou školu. Zírám, copak jsme zapomněli, jak jsme vychovali Hlinky, Martince, Kochty, Jágra a mnoho dalších. Na otázku, zda český hokej mládeže má dostatek talentů, odpovídám ano má, naši předkové nám zanechali bohatý herní genofond. Na dotaz, je-li prostředí mládeže úrodné, ač nerad odpovídám, ne není; je zaplevelené klamavým dojmem odbornosti. Důvěra rodičů dětí a mladých hráčů, systém, který jim hokej mládeže nabízí, se nevytratila náhodou. Hlasitě obhajovaný administrativně pojatý koncept obrody nefunguje. Autoři tohoto plánu jsou přesvědčeni, že vytvořili prostředí důvěry, odbornosti a perspektivy. Sebejisté přesvědčování veřejnosti o lepších časech považuji za klamání rodičů, koučů i samotných dětí a mladých hráčů. Nespokojenost rodičů, časté odchody dorostenců a juniorů za kvalitnější péčí do zahraničí, téměř neviditelná stopa juniorů v extralize a posléze trvale špatné výsledky na MS 18 a 20tiletých jsou fakta svědčící o profesním pochybení. V hokeji mládeže jsme vedle. Poslední a často diskutovanou otázkou je financování mládeže. Podpora mládeže společností, svazem LH a za nemalého příspěvku rodičů není zdaleka ideální, nicméně velmi slušná. Problémem je, že okázale rozhazujeme tam, kde to není nutné, a na závažné investice nemáme. Klíčovým problémem progrese hokeje mládeže je kvalita koučování, respektive způsob vzdělávání koučů. Vzdělávání koučů není založeno na sebeřízeném učení, ve kterém je kladen důraz na motivaci a aktivitu učících se. Nepociťují-li koučové praktický přínos nových vědomostí, těžko ve své práci mohou něco změnit. Školsky pojaté vzdělávání nemůže produkovat chytré kouče, myslím tím sebevědomé trenéry s praktickým herním rozumem. Hlavním nedostatkem současného systému vzdělávání je zaměření na osvojování obsahu tréninku a výkonu, nikoliv na problémy spojené s učením, tréninkem a výkonem. Chceme-li aby koučové uměli pracovat s novými informacemi, nemůžeme je zaplavovat nesmyslnými a všeobecnými informacemi. To, co koučové potřebují, je aby byli seznamováni s případovými studiemi a zkušenostmi. Musíme je naučit o tréninku a výkonu věcně mluvit, dávat jim prostor pro rozumový rozvoj a popřípadě jejich myšlení korigovat fakty nikoliv domněnkami katedrových pedagogů.

Netrénujeme-li dobře, nemůžeme ani dobře hrát. Skutečností je, že na poli mládeže ztrácíme se světovou špičkou krok. Důsledkem jsou potíže v seniorské reprezentaci. Tak například současný trend učení hokejové mládeže za nejdůležitější princip herní způsobilosti považuje přihrávku, nikoliv střelbu a kondici. Jinými slovy aktivace rozhodování z možností a kombinační hra jsou z pohledu učení více než bušení a střelba. Zpřítomněno současným MS v Rusku pro týmy Kanady a Finska, vytváření střeleckých příležitostí a kombinační kontrola kotouče byly hlavními rysy pojetí těchto dvou nejlepších týmů. Obzvláště hráči Kanady se ke každému ohnisku herního dění a bez rozdílu jejich herní pozice sjížděli „jako vosy na bonbón“ a za pomoci přihrávek a kulečníkové techniky kotouč dokázali vyvést do volného prostoru. To, že Kanada ze svého repertoáru vymazala zastrašování, bušení a boření a začala tvořit a vědomě spolupracovat, je výsledkem jejich sofistikované práce s mládeží. Není sporu, že vysoké fyzické nasazení, kondice, střelba, tah na branku, dodělávání soubojů, tečování, dorážení atd. jsou technickými i taktickými nástroji výkonu, nikoliv však principem učení herní způsobilosti. Výsledkem vedení dětí a mladých hráčů k tvořivosti je produkce individualit. Bez individualit se na poli dospělých těžko vyhrává. Je to proto, že každá individualita na sebe dokáže strhnout pozornost soupeře, čímž se automaticky vytváří a uvolňuje prostor pro snadnější činnost ostatních. Současný trénink mládeže se shlédl ve všestrannosti, všeobecné kondici, taktické disciplíně a metodicky řízeném nácviku. Na místo, abychom děti a mladé hráče vedli k samostatnému rozhodování z volby možností a spolupráci, jejich mozek aktivujeme hity, doděláváním soubojů, střelbou, dorážením, tečováním atd. K tomu všemu svazujeme jejich herní myšlení kasárensky prezentovanou taktickou disciplinou. Ve svém důsledku se jedná o trénink podlamující sebedůvěru a psychickou odolnost. Typickou kulisou hokeje dětí je direktivní řízení jejich činnosti. Hlasité povely koučů a pokřikování rodičů se na mozek dětí valí ze všech stran. Výsledkem je, že děti přestávají hrát, natož tvořit, pouze plní požadované. Tváří v tvář soupeře jsou bezradní a herní problémy se snaží řešit bojovností. Nejsou-li děti od prvních krůčků na ledě vedeny k důvěře v sama sebe a rozhodování z možností, těžko se z nich stanou tvořiví jedinci – v dospělosti „boří a buší“. Naše hokejové prostředí disponuje s mnoha kouči majících za sebou bohatou hráčskou karieru. Řada z nich koučování považuje za novou životní výzvu, bohužel mnozí mají klamnou představu o učení tvořivého hokeje. Hokej se nedá učit podle vlastních hráčských zkušeností, ale scénářově – metodicky. Hráčské zkušenosti a koučování jsou si blízké nikoliv identicky přenosné. Koučování je též kreativní činností, závislé na znalostech herního prostředí, děje utkání a navíc na vědomostech o fungování lidského organismu jako celku. Nad to herní spolupráce a mezilidská komunikace jsou zcela odlišné odbornosti. Mnoho bývalých hráčů dobře ví, jak se má dobře hrát, při čemž nemají ani tušení, jak se této dovednosti naučili. Nevědí, že o jejich hře nerozhodovala vědomá rozhodnutí, nýbrž emoční mozek a nevědomí – jejich mozek v činnosti se soupeřem věděl dříve, co udělá, nežli si to hráč uvědomil. Z tohoto faktu je zřejmé, že tvořivá činnost se nedá učit instruktivně ani scénářově, nýbrž obrazně řečeno pokusem a omylem, tedy podněty, které asociují výběr z možností a vstupují do nevědomí. Vytrénovat emoční tj. nevědomou herní paměť je hlavním klíčem tréninku herní způsobilosti. Z tohoto důvodu slavným hráčům majícím opravdový zájem o koučování by měly být poskytnuty informace objasňující propojení hráčských a trenérských zkušeností. Jedná se o diskusi ozřejmující funkci učení a korigující klamné představy o koučování.

Být hráčem, koučem, hokejovým expertem či komentátorem jsou čtyři odlišné profese týkající se jednoho objektu – ledního hokeje. Hráč hraje, kouč učí a trénuje či vede utkání, hokejový expert hodnotí a komentátor děj utkání popisuje. Kdo si myslí, že vynikající hráč, expert, dovedný speaker popisující děj utkání může být dobrým koučem je na omylu. Koučování je specifickou vášní, které kouč více dává, než nazpět dostává. Kouč, který chce dostávat, musí u svých svěřenců získat bezmeznou důvěru. Charizmatický kanadský kouč minulosti pater Bauer v pro něho kritické situaci řekl: „Naděje umírá poslední.“ a proto i já doufám, že naši koučová mládeže jednou na mezinárodní úrovni budou respektováni tak, jako v minulosti. Po dlouhé době se v našem hokeji objevil inspirující příklad nového uvažování o práci s mladými hráči. Tímto příkladem je Liberec. Životní zkušenost mě poučila, že důležité změny aktivují jedinci a to jedinci, kteří jsou schopni dát dohromady systém.

Publikováno: 30. 05. 2016