Legendární kouč se zamýšlí nad propadem výkonnosti
kolektivních sportů. Na vině je podle něj především zastaralá výchova, špatný styl vedení

BUKAČ: Musíme změnit generaci trenérů a myšlení

Miroslav Horák

Ač mu je přes osmdesát let, studuje, vzdělává se. LUDĚK BUKAČ na rozdíl od mnohem mladších trenérů a koučů v zemi chápe, jak se chovat, aby svět dál neuháněl expresem, zatímco unylé Česko nefunělo lokálkou. „Cesta k návratu úspěchu týmových sportů vede přes změnu generace koučů a myšlení,“ tvrdí největší trenérská kapacita v republice.

PRAHA – Vadí mu pohled na stav zdejších týmových sportů. Je to tvrdé bilancování. Vydobyté olympijské medaile v hokeji, fotbale, medaile z mistrovství světa nebo Evropy ve volejbale či basketbalu pokrývá zlověstný nános prachu. Luděk Bukač jako jeden z mála odborníků v zemi dokáže pojmenovat důvody propadu, ale co je klíčové, také směr ven. „Dnešní mladí hráči jsou smontovaným dovednostním robotem, nastaveným na plnění úkolů. A to je obrovský problém. Situace je taková, že trenérům tohle nemá kdo vysvětlit a z toho, co tu máme, nejsme schopni se vylízat,“ soudí kouč dvojnásobných mistrů světa v hokeji z let 1985 a 1996.

Český kolektivní sport se brodí neúspěchy, jen občas vykoukne na povrch. Proč a co s tím?

„Vždycky jsme bývali na špici ve sportech, jako jsou fotbal, hokej, volejbal, basket. A teď jednoznačně nejsou. Sestup se datuje od začátku třetího tisíciletí, kdy se změnila doba, změnilo se poznání a hra jako taková. Veškeré naše týmové úspěchy, které jsem nazval pokladem českého hráčství, byly založeny na spolupráci. Všechny nás spojovala přihrávka, myšlenka. Hráči, kteří se nemuseli, byli na bojišti kamarády. Ona přihrávka nutila umět si zpracovat puk, nahrát, vystřelit. Pro kteréhokoli soupeře měla nedozírné následky.“

Ostatní na tom nebyli tak dobře?

„Nebyli. A bylo to dané historicky. Naše vzájemná spolupráce byla skutečným pokladem. Naším problémem je, že poznání lidského těla, jeho pohybu, předběhlo poznání toho, co se nám děje v hlavě. Nechci urazit, ale celkový sestup úrovně českých kolektivních sportů pramení z toho, že sice vzděláváme trenéry, ale vzhledem k razantnímu vývoji doby je nemáme patřičně vzdělané. Musíme s nimi mluvit, zavést širokou diskuzi, předávat si novinky. Když si přečtete biografii Fergusona nebo Guardioly, rychle vám dojde, že ve světovém sportu vládnou ohromně vzdělaní a pilní trenéři a koučové. Naši trenéři se domnívají, že obdržením trenérské licenci získali potvrzení na vědomost. Dostanou lejstro a tím to pro ně končí.“

Kdo je donutí dál na sobě pracovat?

„Musíme my všichni. My všichni, komu jde o vzestup českého kolektivního sportu a návrat ztracených pozic. Jednou se každý trenér dostane do úzkých a musí se z toho vyhrabat. Co udělá? Vrátí se k učebnici teorie, ale ta už mezitím přestala fungovat.“

Jak se tu podle vás čeští trenéři vzdělávají?

„Způsobem, že vědí, jak učit pohyb a dovednosti, jde o pedagogizovaný přístup. Jenže ten nevznikl na základě vědeckých poznatků nebo v laboratoři, nýbrž domněnkami u psacího stolu. Zdejším základem je publikace Trénink a výkon, která prvně vyšla někdy v roce 1980 a poslední tuším v roce 2007. Věda se přitom v posledních letech podívala lidem do hlavy a zjistila: Ideou celého lidského konání je vnímat a reagovat. Ve sportu se tomu říká reading and reacting. Číst a reagovat. A teď pozor. Dokud byla mezera mezi čtením a reagováním dlouhá, tělo si s tím dovedlo poradit a vykonalo adekvátní pohyb. Jakmile se ovšem proluka zkrátila, je zle. Co jinde zachytili, nám trvá.“

Zde podle vás vzniká svízel českých sportovců v kolektivních odvětvích, kteří nestíhají včas reagovat na dění?

„Ano. Zatímco kdysi Masopust nebo Zábrodský precizně přečetli hru, na reakci měli spoustu času a situaci řešili rozumově, dnes se nám času nedostává, nestihneme situaci dostatečně přečíst a přijít s odpovídající reakcí. Není šance při nejvyšší rychlosti akce spolehnout se na rozum, ten je v tu chvíli k ničemu. Přitom je zapotřebí reagovat okamžitě, protože soupeř je připravený, soupeř ví.“

Jak mezeru odstraníme?

„Zodpovědnost přebírá tzv. citový mozek, emoční a socioherní paměť. Jde to tréninkem. Ale musí se aplikovat od dětství, aby se mozek včas a správně nakopnul, aby adaptace na co nejrychlejší čtení a reagování procházela celým organismem. Když jsme kdysi s Jardou Jiříkem absolvovali první praktiky fyziologie, prováděla se dekapitace žáby. Uřízli jsme jí hlavu a dívali se na její pohyb bez hlavy. My dnes při výchově dětí děláme v podstatě to samé. Setneme jim hlavy a pedagogizovaným tréninkem je učíme něco jiného, než bychom učit měli.“

Jak je tedy cesta?

„Tréninkem dětí zachovat stopy emoční paměti. Klíčový je způsob učení. Podstatou je radost, osobní štěstí, pozitivní prožívání toho, co děláte, čemu se učíte. Mít prima prožitek, naučit se samostatnosti, mít zpětnou vazbu, pracovat s ní. Je třeba hráče tvarovat poskytnutím osobní svobody, nucením do otevřené volby rozhodování. Nemůžeme hráče úkolovat v rohu, že bude přihrávat tam, ten zase tomu a ten to dá támhle.“

Proti tomu všemu je pedagogizovaný trénink, který doma zakořenil?

„Ano. To, že přijde trenér a poučuje. Co má dítě dělat, kam má přihrát, kdy a jak. Má to být opačně, hráč se to musí naučit sám, být k tomu veden, nikoli naveden příkazy. V minulosti, kdy trenéři neměli žádnou licenci ani školení, vystačili si s citem, selským rozumem a ti těm dětem dali mnohem víc. Děcka chodila do hokeje nebo na fotbal s radostí. To samé domů. Měli hru. V dětství je nesmírně nutné prožívání, radost, kamarádství. Na Kladně, v Litvínově, v Pardubicích díky tomu vyrostla spousta světových hráčů. A my se toho zbavili. Přitom dítě se musí samo naučit fungovat v nesnázích, v nepříjemných situacích. My dnešní děti vychováváme v bavlnce, máme tu orchideové děti s krásným květem, které lehce zašlápnete. Na rozdíl od dřívějších dětí pampeliškových, mnohem odolnějších.“

Slyším odevšad, jak malé kluky zahlcujeme příkazy, nenecháme jim potřebnou volnost.

„Je tomu tak. Dnešní mladí hráči jsou smontovaným dovednostním robotem, nastaveným na plnění úkolů. A to je obrovský problém. Situace je taková, že trenérům tohle nemá kdo vysvětlit a z toho, co tu máme, nejsme schopni se vylízat. Máme to doslova zadřené pod kůží, zakonzervované. Slyšíte trenéry vykládat, že hráči neplní pokyny, úkoly. Důsledkem toho je, co už padlo. Že český hráč v té krátké mezeře nestihne rozumově sehrát akci tak, jak si to situace vyžaduje. A jinak to neumí.“

A pak se to pokouší dohánět tzv. zvýšenou bojovností, agresivitou. Což je krátkodobý recept na jeden večer, nic systémového.

„Tak to je. Vyžadujeme dohrávání soubojů, počítáme hity, podružnostem přikládáme váhu, čímž dekapitujeme mozek. Mateme tím myšlení hráčů, rodiče, veřejnost, všechny. Proto alfou a omegou růstu českého sportu nejsou různé akademie, ale periferie. Dám vám příklad z fotbalu.“

Povídejte.

„V chudých afrických zemích nemají ani nafouknutý míč, hrají s hadrákem, běhají někde mezi stromy. Ale právě tam se jim nakopne emoční, socioherní mozek, ty správné základy napěchované nefalšovanou radostí ze hry. Až později je objeví nějaký skaut, přijdou elitní podmínky k výchově. Kdežto u nás za nesrovnatelně příznivějších okolností přichází u dětí stres z neplnění trenérských zadání a podobně. A když se mají hráči v juniorském věku předvést, co umí, s obvykle nulovým sebevědomím nepředvedou nic světoborného. Jágr nebo Reichel prožívali pohodové dětství, nebyli nikým do ničeho tlačeni a z toho se odrazili do světa. Ale nejde jen o ně. I ti, co se daleko nedostali, na hokejové dětství krásně vzpomínají. To dnes máme všude plno stresu, který zabíjí dětské duše.“

Specifická je u toho účast rodičů. Jedni by se pro svoje dítě rozkrájeli, berou si od huby, ale mnohdy svoje potomky zbytečně tlačí ke zdi, svírají tlakem, že musí. Že musí být lepší než soupeř nebo i vlastní spoluhráč…

„To je pravda a problém zároveň, celkově to prostředí není zdravé. To pedagogizované nastavování hráčského robotu na dovednostní činnost a účinnost, kterou měříme a hodnotíme, je strašně individualizované. Uvnitř sportů probíhá obrovský boj se sobectvím, enormní snahou a strašnou chutí po sebeprosazení. Uvědomme si, že generace Hlinků, Pospíšilů, Martinců jednoznačně preferovala týmové pojetí, vlastní kreativitu a především díky tomu něčeho docílili. Světového ohlasu, po kterém nezbývá než smeknout klobouk. Později Jágrové, Reichlové. Dnešní hoši? Krom několika málo jedinců máme v NHL jen hráče, plnící pokyny a tzv. bojovníky. Jistě, i Jágr občas někoho cákne na mantinel. Ale jen pokud jde v tu chvíli o součást taktiky, jinak veškeré situace řeší hlavou a technikou.“

Individualita v týmových sportech je často preferovaná. Co mají říkat Rusové, pamětníci spolehlivé rudé mašiny, Tichonovovy legendární pětky, jejich klasice dávno odeznělo, sborná je mnohdy sebrankou třiadvaceti vynikajících individuí, jimž však hapruje souhra.

„Ano, když dnes vidíte Ovečkina… Ten mi připadá jako kluk v autíčku na autodromu, hlavně se s někým srazit. Ovečkin úplně zapomněl, že hokej je především hra. Do toho přijdou experti s názorem, že jde o nejlepšího hokejistu světa. Skutečně? Nemyslím si. A takové názory všechny matou. Skoro nikdo nevidí, že Ovečkin je z týmu naprosto vyčleněná, vykořeněná jednotka.“

Zmínil jste Jaromíra Jágra, v první polovině kariéry jel také hodně na sebe, až umanutě. Postupně přepřahal a poslední roky by se pro tým přetrhnul. Co se v něm změnilo?

„Stal se z něj jiný člověk, mentálně nesmírně vyrostl. On měl vždycky na vysoké úrovni emoční a socioherní inteligenci, časem přidal i analytickou inteligenci. Umí se postavit k věcem čelem, umí zhodnotit realitu, úplně si přestavěl mozek. Dřív řešil body, dnes mluví o lásce k hokeji, bez kterého nemůže být. A mluví o víře, k níž se obrací. Když něco děláte, musíte mít víru. Jágr věří tomu, že mu pomáhá nějaká nadpřirozená mocnost. A strašně ho to posiluje. Z hlediska kouče nezáleží na tom, čemu věříte, ale že něčemu věříte. To vám pomáhá. Vedle toho neztrácí na fyzičce, má až zvířecí vitalitu. Roli může hrát fakt, že je svobodný.“

Od početné konkurence se v posledních letech osvobodila Kanada. Kde vidíte příčinu její možná až demotivující nadřazenosti?

„Jednak se v minulosti dokázala poučit z těžkých ran od Rusů, později se inspirovala příběhy Jágra, Forsberga a dalších veličin odjinud. A v neposlední řadě se objevila nová generace koučů. To, co nám Kanada předvedla na posledních šampionátech, byla demonstrace progresu, nádherný hokej. Hrají ho v blocích, jak trefně popisují taktiku fotbalisté. Ti si velké hřiště zmenší hraním v bloku a to samé dokáže Kanada v hokeji. Jako jediná. Kanada za poslední roky ohromně zlepšila pohyb hráčů bez kotouče, čímž do svého projevu dostala přihrávku.“

Kdybyste měl tu moc, co byste v hokeji jako první udělal?

„Uspořádal pořádnou trenérskou konferenci. Věřím, že se u nás okamžitě sejdou tři stovky trenérů, lačných po diskuzi, po nových trendech ve výchově. Žádné poučování, nýbrž otevřený dialog na úrovni. K ruce můžeme mít vážené kapacity z jiných oblastí, které nás včas zastaví, pokud začneme šířit bludy. Třeba v oblasti neurologie či psychologie. My hrozně moc potřebujeme mluvit, otvírat se sobě navzájem, pomáhat si. Nemyslím to zle, ale v republice máme přespříliš starých trenérů, plno rutinérů, stavějících na teorii 80. let. Kdysi to bylo dobré sémě, dnes je to břímě. Je třeba někdejším expertům poděkovat, projevit uznání, protože v tehdejší době by se na takovou šíři vědomostí někde v Kanadě nezmohli, tam na to šli vyloženě humpolácky. Dnes už se však k tehdejší tvorbě nevracejme.“

Neměl by do celého procesu převýchovy vstoupit razantně stát? Z něj sice pramení finance, ale nikoli požadavek maximálně možného odborného vedení.

„Jednoznačně. Jde o společenskou záležitost. Proč by měli mít rodiče smůlu, že narazí na nevzdělaného trenéra? To je nesmírně důležité, protože mládí už se neopakuje. Špatný trenér, k tomu se časem přidají přestupové tabulky, vyloučit nelze korupci a už to s vámi veze. A máte hnedle dítě vystresované a zavřené v týmu, odkud v podstatě není úniku. Otázka zní, do jakého věku by měl stát zasahovat. Juniorský hokej už je totiž poloprofesionální. Ale do období deváté třídy základní školy by neměly vstupovat žádné komerční aspekty.“

Jak českému hokeji vašima očima škodí známá Růžičkova aféra?

„Ta kauza není nic výjimečného, děje se to všude ve světě na všech možných úrovních, předmětem je lidská vlastnost. Jde spíš o řešení případu. Vezměte si kouče fotbalové Anglie po jeho průšvihu. Vzal za kliku dveří a okamžitě zmizel. Vláďa Růžička pro český hokej vykonal spoustu dobrých věcí. Ovšem výchova mládeže a rozhodování o ní není jeho parketou. Jeho parketou je bench coaching. A když se tohle stalo, měli jsme ho postavit na vedlejší stranu.“

-

Naši trenéři se domnívají, že obdržením trenérské licenci získali potvrzení na vědomost. Dostanou lejstro a tím to pro ně končí.

-

Uvnitř sportů probíhá obrovský boj se sobectvím, enormní snahou a strašnou chutí po sebeprosazení.

-

PhDr. LUDĚK BUKAČ

Narozen: 4. srpna 1935 (81 let) v Ústí nad Labem

Hráčská kariéra: Motorlet Praha (1949-58), Sparta (1959-61 a 1963-67), Dukla Jihlava (1961-63)

Ligová bilance: 330 zápasů, 153 gólů

Reprezentační kariéra: 30 zápasů, 11 gólů

Největší úspěchy: stříbro na MS 1961 a bronz na MS 1963

Trenérská kariéra: Sparta (1967-69 a 1973-80), VSŽ Košice (1969-70), Motor České Budějovice (1971-73), národní tým ČSSR (1979-86), národní tým Rakouska (1987-91), národní tým Německa (1992-94), český národní tým (1995-1997)

Největší úspěchy: zlato na MS v Praze 1985 a MS ve Vídni 1996, stříbro na ZOH v Sarajevu 1984 a na MS 1982 a 1983, bronz na MS 1981, 3. místo na Kanadském poháru 1981, 6. místo s Německem na ZOH 1992

Další ocenění: člen Síně slávy IIHF a Síně slávy českého hokeje

2-3-2

Taková je medailová kolekce týmů Luďka Bukače na největších světových akcích

-

Pohled Miroslava Horáka

Vitalita osmi křížků

Je fascinující poslouchat člověka s nefalšovaným zájmem dobrat se jádra problému v oblasti, která vrtá hlavou desítkám bafuňářů, trenérů, manažerů i „manažerů“. Jenže zatímco tahle početná skupina krčí rameny a mnohdy spíš okrajově popisuje dávno prožvaněná témata, Luděk Bukač pátrá. A podle mého soudu i nachází důvody vymizení DNA českého týmového sportovce, kterou v minulosti obdivovaly jiné, mnohem početnější státy. Sepsat to mě stálo dost úsilí, přiznal se mi 81letý, stále však nesmírně vitální Luděk Bukač, v ruce držící 17 stran formátu A4, na nichž dopodrobna zmapoval, co je špatně a kudy z bláta ven. Deník Sport tuto ojedinělou studii s názvem Tápavé hledání pokladu českého hokeje brzy představí. A pak? Pak už je na jiných, zda si ji vezmou k srdci.

Publikováno: 18. 10. 2016