Vraťte mladým hráčům více herní volnosti
bukač hockey

Trenér Luděk
Bukač dovedl české hokejisty dvakrát ke světovému zlatu. Uznávaný teoretik i praktik vydal novou publikaci o tréninku herní přirozenosti a jejím prostřednictvím žádá:

Vraťte mladým hráčům více herní volnosti

Vždycky byl skvělým teoretikem, uznávají ho dodnes po celém světě. Přednášel na univerzitách v Kanadě, Švédsku, Švýcarsku i dalších zemích. Luděk Bukač však teorii vždycky dovedl přenést také do praxe, hovoří za něj výsledky. Jeden z nejúspěšnějších trenérů celé historie československého a českého hokeje dobyl titul mistra světa se dvěma rozdílnými generacemi hráčů, což se nikomu jinému u nás nepovedlo (1985, 1996). Luděk Bukač, ač stojí téměř na prahu osmdesátky, je pořád totálně vtažen do hokeje. Roky provozuje se synem hokejovou školu mládeže a nedávno vydal svou další publikaci Trénink herní přirozenosti s podtitulem Kouzlo hráčského naturelu. Tahle publikace je o něčem, co z českého hokeje v poslední době mizí, tedy herní inteligence hráčů. Mozky hry, ať už to byli Janecký, Patera, Jágr nebo Reichel, sice pořád rostou (Hertl), ale je jich pořád méně a méně. ➞Svět se dramaticky změnil a my vlastně jsme zůstali na práci, která byla aktuální před třiceti lety. Vždyť třeba publikace o tréninku, co vycházely v osmdesátých letech, jsou prakticky totožné jako teď. Přitom realita je úplně jiná,“ říká Luděk Bukač v úvodu exkluzivního rozhovoru pro Deník.

Proč mají Češi v hokeji stále větší problémy? Vždyť v i v Soči bude páteř týmu složena ze starších hráčů, jejichž generace pomalu, ale jistě bude končit? Musíme oddělit hokej mládeže od profesionálního hokeje. Profesionální hokej je prostě byznys, jenže výsledek byznysu je takový, že vám najednou něco chybí, že vám chybí příliv vlastní nové krve. V minulosti hokej vychovával daleko víc hráčů nejvyšší mezinárodní úrovně než dnes. To je prostě realita. Litvínov, Kladno, Pardubice, Jihlava i další produkovaly  hráči světové úrovně. To dnes není, přitom image našemu hokeji nezajišťovaly pouze zlaté medaile ze světových mistrovství, ale právě úspěchy mládeže. A ten respekt byl ohromný.

Ale proč tedy už ohromný není? Dřív se našich trenérů ptali i Kanaďané: Jak to tady děláme, jak vychováváme z hokejistů takové hráče? Dnes už image odbornosti nemáme, ztratili jsme ji. A jestliže je někdo, kdo hokeji zasvětil velkou část svého života ⓓ což je můj případ – tak se musí zeptat, proč se to tak najednou stalo? Proč, když podmínky jako takové nejsou horší a prostředí je lepší? Prostě jsme nezaregistrovali, že se dramaticky mění věda a celý svět. Dám příklad: Třeba na Kladně slavný ročník, kde vyrůstali Ota Vejvoda, Jarda Jágr nebo Pavel Patera. Ty  vychovával trenér Beran, který zdaleka neměl takové znalosti, jaké mají dnes licencovaní trenéři, kteří prošli všemi stupni těch trenérských škol. Jenže jim dal herní volnost.

Někde vychovávali i občasným pohlavkem, ne? Možná i to. A kontroloval jim žákovskou knížku Trenéři toho tolik neznali, ale dali klukům  samostatné rozhodování, volnost. V raném dětství člověk potřebuje vedení, to je strašně důležité. A tihle staří trenéři jako byl třeba pan Sekera v Pardubicích, byli výborní. Možná jim sem tam vrazili i ten pohlavek, nicméně na hřišti bylo daleko více svobody. 

Vaše publikace je tedy o návratu k volnému rozhodování se hráčů? Víceméně ano. O vrcholné výkonnosti vlastně nerozhoduje tělo, ale mozek, hlava. Když se podíváte třeba na statistiky našich hráčů v NHL, tak ti nejlepší hráči jsou tvořiví, s herním inteligentem. Podívejte se na fotbal, Španělsko. Nejlepší hráči jsou konstruktivní. Exaktní věda o tělu už nabídla hodně a dnes vše poznali a využívají. Jenže o hlavě, jak spolupracuje s tělem, to už moc není.

A věda tohle umí popostrčit dál? Věda v poslední době dramaticky paralelismus mozku s tělem vysvětluje. Ovšem trénink je třeba změnit. Nejvíc u mládeže. U hotových hráčů kouč řekne, budeme hrát takový a takový systém a je to. Jenže v dětství se se musí hráči učit, jak jde spojník mozku s tělem zformovat. To znamená, že my bychom do hokeje potřebovali dostat to, co měl ten Ota Vejvoda, Jágr a ostatní. Větší svobodu v rozhodování a výběr z možností. Hráč se musí učit umět vzít zodpovědnost na sebe. A metoda pokusu a omylu je vlastně stavebním kamenem.

Myslíte, že trenéři mladé hráče příliš svazují taktikou? Dřív vedli kluky učitelé, dneska licencovaní trenéři. Máme spousty koučů, kteří mají za sebou bohatou hráčskou kariéru a klukům říkají, musíš dělat tohle a tohle, nicméně svoboda myšlení a volba výběru je zadupávaná do země. A hráči místo aby tvořili, tak boří, bojují, a to místo na výsluní získávají bojovností, makáním. Zapomíná se ale na to, že musí musí umět číst hru a naučit se citlivě vnímat sami sebe. Jágr, když přijde k doktoru Kolářovi na nějakou prohlídku, tak má ohromné vnímání vlastní citlivosti, pohybu. Vnímání vlastního pohybu se děti musí učit už od malička, koordinaci, kolik do toho má dá rychlosti, kolik síly, musí se naučit číst záměry protihráče. Dneska se tomu říká autobiografická paměť a tu si ukládá. A na tomto podkladu se při dalších situacích rozhoduje.

Vytáhne si to ze své mozkové databanky? Hráč se vlastně v utkání nerozhoduje svým rozumem, ale tím, co mají uložené v paměti. I  emocionálně, když je pod tlakem času, prostoru. A do toho emočního mozku se tréninkem všechny jeho možnosti musí vložit. Což my neděláme. Je to jako když jdete do kasina a vyhráváte. Najednou si musíte výdobytek chránit a nemůžete se chovat naivně a hloupě, že to tam všechno vrazíte. V utkání, jestli je stav 1:1, hráč riziko musí zvážit a riskovat tam, kde to už musí vycítit a naopak tomu riziku se vyhnout a to mužstvo nepoložit. Když to zvládne,  stává se teprve hráčem.

Dát tedy dětem mnohem víc volnosti rozhodování a důležitou fyzickou část přípravy až později? Ano. Když  dospívá organismus, tak se začněme soustředit na tělo, dát mu sílu a rychlost už není velký problém. Problém je, že dovednosti se tréninkem dají zautomatizovat a kličky nebo cokoliv jiného děláte už vlastně nevědomě. Ale tvořivé rozhodování, výběr z možností, složitý pohyb, to se zautomatizovat nedá, to se musí do paměti vložit vjemy.

Konec metodiky? To vůbec ne. Ale nesmí se metodizovat moc. My trénujeme založení akcí, ale jen soupeř při zápase vás dostane do konkrétní situace, kdy jste pod tlakem a musíte vše vyřešit samostatně. Proto bychom chtěli změnit uvažování koučů, jak vše hráče naučit.

Kdy vás napadlo, že se tomuto tématu budete věnovat publikačně? Jednak jsem se tomu věnoval sám při tréninku mládeže a jednak, jak člověk stárne, tak má více možností, jak prožít stáří. Někteří lidé se zblázní, utratí všechny peníze za hůlky, ale pro mne je lepší získat informace, co se vlastně děje, co se stalo s něčím, konkrétně s hokejem. Proč je takový, proč se najednou změnil fotbal.

Mění se i hokejové národy. Rus Ovečkin kromě haldy gólů rozdává i haldy bodyčeků, nejlepší Kanaďané často v dobré pozici ještě přihrají spoluhráči, Švédové drtí svět systémem a Finové už dávno nejsou čekateli elitní světové čtyřky. Máte pravdu. Kanada před  dvaceti třiceti lety, to bylo samé tělo, brutalita, střelba. Najednou i tady u nás viděli ty nejlepší, a všechno se otočilo. Stačilo deset let. Kdežto u  nás je vše pořád na jiné úrovni. Vývoj hráče je dlouhodobý, musí se vše začít učit jako mladý a důležité je, aby mezi sebou soutěžili vždycky přibližně stejně staří. Důvod je jednoduchý. Když spolu budeme hrát karty a vy to budete umět, tak mě oberete o všechno. Samozřejmě, když je tam nějaký Jágr, může přeskočit a hrát s vyššími. Dneska mladí kluci často koukají, co bych se já tady tak naučil a on se tam nenaučí vůbec nic, protože pořád maká jako blbec a hlava mu zůstane prostě, jak se říká,  dutá.

O případné korektury prosím dnes do 20 hodin

Článek vyjde v pátečním Pražském deníku, příští týden pak ve všech deseti mutacích Středočeských deníků (Boleslavský, Kladenský atd.). Nabídneme ho ho deníkovským redakcím ve zbytku republiky (celkem 53 titulů)

Rudolf Muzika Redaktor

Publikováno:

Mentálně silný jedinec se nevzdává, ale bojuje

Partneři